10 let Dejvického divadla v Praze

Zelená 15 A

Jedno z nejmladších pražských divadel, Dejvické divadlo sídlí v Zelené ulici čp. 15. Pamětníci vědí, že ještě před takovými patnácti lety nic nenasvědčovalo tomu, že by zde kdy mohlo být divadlo. Před rokem 1989 zde nahoře čile prosperovalo agitační středisko a vedlejší výlohy si ještě dnes leckdo pamatuje jako prodejnu vysokoškolských skript. A zcela dole, v podzemních prostorách domu číslo 15 tiše chátral sál bývalé tělocvičny Orla, který před válkou soupeřil se slavnějším bratrem Sokolem. Jeho éra ale skončila těsně po druhé světové válce a sál tiše chátral. Co chvíli zde byl sklad, co chvíli nic, co chvíli prostor, který lákal k čemukoli. A zatímco v nadzemních prostorách studenti nakupovali skripta, v sousedním domě získávali starší spoluobčané jiné brožury. To je minulost.

Pak přišel rok 1989. Nastala doba změn, a tak prodejna skript byla zrušena a v agitačním středisku se nakrátko usídlil OV KSČ. V roce 1990 všechny zmíněné prostory získal Obvodní kulturní dům Prahy 6. Jeho ředitelkou se krátce předtím stala absolventka katedry organizace a řízení divadel a kulturních zařízení (tak se dříve říkalo katedře produkce) Eva Měřičková, která do té doby vedla jedno z jeho mnoha středisek, klub Delta. Vzhledem k jejímu zaměření bylo celkem logické, že při úvahách nad využitím získaného prostoru pojala nápad vybudovat v tomto mírně zastrčeném koutě divadlo a protože Praha 6 byla kultuře nakloněna odjakživa, zalíbil se jí tento bláznivý nápad zrekonstruovat tělocvičnu a agitační středisko a v době, kdy v celé republice byla divadla rušena, zde naopak jako první po revoluci vzniklo. Navíc tím byla vytvořena alespoň částečná náhrada za zrušený legendární Klub na Petynce, který se nacházel v restituovaném objektu. Dodnes velkou raritou mezi všemi ostatními divadly je fakt, že zřizovatelem divadla se stálým profesionálním souborem není hlavní město Praha, ale pouze jeho městská část Praha 6, což slouží jejím zastupitelům ke cti.

Z prostor bývalé prodejny skript vznikla Divadelní kavárna a Antikvariát a spolu s nimi i myšlenka na kulturně ekonomické propojení všech tří subjektů. Obyvatel Prahy 6 vezme doma nepotřebné knížky a prodá je v antikvariátu. Za část utržených peněz si zakoupí vstupenku do divadla a zbytek po představení utratí v divadelní kavárně. A pokud mu ještě nějaké peníze zbudou, může opět v Antikvariátě něco ke čtení obstarat. Dalo by se říci, že tato myšlenka dnes funguje. Ne že bychom prostřednictvím našich diváků vyprazdňovali domácí knihovny, ale v zásadě platí, že kdo čte, chodí do divadla a naopak. A občerstvit se chtějí všichni.Možná jen ty cenové relace jsou trochu jiné a v zájmu uspokojení trhu a ve snaze alespoň částečně pokrýt náklady tržbou, by k úhradě vstupenky asi bylo potřeba přeci jen více starých knih než ze začátku. Také celkový vzhled divadla byl mnohem skromnější a nenápadnější než je ten dnešní.

Kdy bylo divadlo otevřeno, kolik stálo jeho zbudování a kdo u jeho kolébky stál?

Vybudování divadla stálo cca 2,5 mil. Kč a jeho vybavení by se dalo charakterizovat slovy "co dům dal". Židlemi počínaje, technikou konče. Bylo otevřeno 14.10.1992 a po třech zahajovacích večerech bylo opět uzavřeno a dokončeno. Stavební firma, kterou již dnes nebudeme uvádět, měla téměř roční skluz, ale potom už bylo nutno zahájit. Sice bez topení, bez podlahy, ale s o to větším nadšením. U kolébky tehdy byly, kromě tehdejších zastupitelů, tři ženy, které jako jedny z mála jsou v tomto divadle dodnes. Již zmíněná ředitelka Eva Měřičková, dramaturgyně Eva Suková a ekonomka Irena Náměstková.

.

Dnes už bychom většinu původního vybavení v divadle marně hledali.

Čím bylo zahájeno?

Na počátku byla uvedena hra Doktor Johanes Faust v režii Matěje Kopeckého s loutkami zapůjčenými z chrudimského muzea loutek a hráli ho jako své školní představení studenti 3. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU. Ti pak spolu s pedagogem této katedry režisérem Janem Bornou jako uměleckým šéfem od září 1993 vytvořili na další tři roky první celistvý soubor. Jak bylo z počáteční inscenace patrno, divadlo se profilovalo jako alternativní scéna (jakási pražská obdoba hradeckého Draku) a také další vzniklé inscenace měly charakter kolektivních jevištních kreací. Mladý soubor si začal velmi rychle získávat své diváky a divadlo se dostalo po povědomí široké veřejnosti. Věkové složení souboru bylo poměrně nízké, rozhodně však divadlo nebylo nikdy studentským divadlem, za které bylo řadu let mylně označováno některými novináři .

Během prvních let zde hostovali takoví režiséři jako Jan Schmid (Obrazy Pietra Breughela), Arnošt Goldflam (Kvas krále Vondry XXVI. a Rovnováha), Jakub Krofta (Spoonriverská antologie).

Umělecký šéf Jan Borna nastudoval vlastní adaptaci Příběhů dona Quijota, Mrožkovo Tango a dvě hry pro děti.

Vrcholem tohoto období byla spolupráce s režisérem J.A.Pitínským, jehož inscenace Sestra Úzkost získala Radokovu cenu za inscenaci roku 1995 a Dejvické divadlo se stalo Divadlem roku.

A pak přišlo rozhodnutí uměleckého šéfa přihlásit se do konkurzu na dnešní Divadlo v Dlouhé. Po vítězném projektu umělecké trojice Borna Burešová Otčenášek spolu s uměleckým šéfem odešel i celý soubor, který chtěl zůstat pohromadě.

A tak dramaturgyně s ředitelkou zůstaly s divadlem samy bez souboru. Zvolily tedy již jednou osvědčený postup, vyhlédly si další nadějný ročník na alternativní větvi DAMU a oslovily jeho pedagoga, v té době režiséra ND Miroslava Krobota. K jejich velké radosti souhlasil nejen s účinkováním svého ročníku, ale i s tím, že převezme umělecké vedení Dejvického divadla a opustí divadlo Národní. Tehdy se to zdálo být zcela nepochopitelným rozhodnutím, každý nad tím kroutil hlavou, ale právě tehdy začala nová etapa DD. Přestože soubor vzešel z alternativní větve, režisér Krobot jeho zaměření tímto způsobem nijak nespecifikoval, šlo spíše o to, co se v divadle bude hrát než zda to bude nějakým způsobem alternativní.

Nový soubor již nebyl tak homogenní a byl otevřený novým tvářím. A tak během dalších šesti let došel značné přeměny a z původního souboru jsou zde v angažmá pouze Jana Holcová, Denisa Nová, Zdenka Volencová a Klára Melíšková. Nově nastoupila v loňském roce Lenka Krobotová. Pánská část souboru prošla již kompletní proměnou, a tak zde můžeme dnes vidět Ivana Trojana a Lukáše Hlavicu, kteří přešli z Divadla na Vinohradech, Igora Chmelu a Martina Myšičku, kteří přišli z ND, Davida Novotného z Českých Budějovic, Jaromíra Plesla ze Zlína a po škole zde přijal angažmá Pavel Šimčík, který již v době studia na DAMU v řadě inscenací hostoval.

V Dejvickém divadle můžeme vidět i hosty jakými jsou Lilian Malkina, slavná Koljova babička, z Národního divadla Alois Švehlík a Táňa Medvecká, dále Nina Divíšková, Jiří Bartoška, Radek Holub či zpěvák a herec Jiří Macháček. Na repertoáru se objevily tituly v režii Miroslava Krobota: téměř kultovní muzikál Kennedyho děti, dramatizace povídky E.A.Poea Utišující metoda, dramatizace povídky G.G.Marquéze Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce, Večer tříkrálový a dramatizace románu Oblomov. Pohostinsky zde režírovali Sergej Fedotov (Revizor), Michal Lang (černá komedie Lup), Hubert Krejčí (Hry ze smetiště), Alex Byrne (Můj život se psy). Divadlo se podruhé nadechlo a začalo opět sbírat vavříny. V zahraničí, ale hlavně doma. Nominace Ivana Trojana v roce 1999 za roli hejtmana v Revizorovi byl začátek. Následovala Cena Nadace literárního fondu Miroslavu Krobotovi za dramatizaci Oblomova a vrcholem bylo udělení ceny Thálie za rok 2000 Ivanu Trojanovi za titulní roli Oblomova. Rovněž cenu Thálie za talent do 33 let získal Radek Holub mimo jiné s přihlédnutím k postavě Smerďakova v Bratrech Karamazových v režii Lukáše Hlavici uváděných v Dejvickém divadle. Zatím poslední inscenací divadla je hra Petra Zelenky v jeho vlastní režii, Příběhy obyčejného šílenství.

A nyní k právě ukončené rekonstrukci.

Současná podoba divadla je výsledkem práce mnoha subjektů. Zásadní impuls k ní dali zastupitelé MČ Praha 6, kteří schválili uvolnění do té doby nebývalé částky na rekonstrukci. Z původních 500 000 na provizorní přístavbu, která by zřejmě nevyřešila téměř žádný problém, se nakonec stalo bezmála 22. milionů (tedy téměř desetinásobek toho, za co bylo divadlo v roce 1992 zbudováno) a z mírných úprav byla zásadní a celková rekonstrukce. Projekt architektů z ateliéru Šafer, Hájek architekti zahrnul do úprav prakticky všechny prostory uvnitř divadla i v jeho přilehlé blízkosti. V té době bylo zřejmé, že bude-li rekonstrukce takového rozsahu, bude třeba vyřešit druhý zásadní problém divadla, a to zvukovou izolaci sálu a divadelního baru od bytů umístěných nad nimi. U sálu to vyřešila

Hluková izolace stropu, bar byl vybudován mimo objekt v podzemí. Namísto baru byly vybudovány toalety pro diváky (nepletou se již s herci u hereckých šaten) a místo divácké šatny vzniklo malé foyer

Kam však se šatnou? Architekti měli řešení hned. Zrušit dvě kanceláře, přebudovat vchod, prostor otevřít a provzdušnit a vytvořit nové foyer, ve kterém bude umístěna i důstojná pokladna. Dále přebudovat a zvětšit hlediště se dvěma balkóny, jeviště s propadlem, zrekonstruovat herecké šatny a vytvořit hercům prostory kuchyňky a kuřárny, aby závislí již nemuseli riskovat pod plynoměrem.

Rekonstrukci jako generální dodavatel za velmi dobré spolupráce provedla stavební firma Konstruktiva Konsit. Největší obava byla z toho, že divadlo rekonstrukcí ztratí ze své původní trochu sklepní útulnosti. Ale zdá se, že se tak nestalo. Výtvarnice Dejvického divadla Tania Stránská spolu s Eliškou Znorovou vrátily novým prostorám původní výtvarnou image a tak bylo na dřívější podzemí navázáno.

Hercům i divákům se dostalo po deseti letech důstojného prostředí, pokladním pokladna a velkou chloubou je nový bar s nádherným oknem. Trpaslík s tváří Jiřího Ornesta - dar ředitelky Divadla na Zábradlí Doubravky Svobodové - umístěný ve skalce za ním je prvním z darů do zahrádky od jiných divadel. Při bližším ohledání je vidět, že je na něm umístěna nálepka Švandova divadla, (právě svou rekonstrukcí teprve prochází), které zde (ještě pod hlavičkou divadla CD 94) hostovalo při zahájení. A dalším podobným zahradním artefaktům se nebráníme.