No

Chilský režisér Pablo Larraín (Post Mortem, Klub) ve filmu z roku 2012 rekonstruuje fascinující kapitolu z chilské historie. Vrací se do roku 1988, kdy byl generál Pinochet mezinárodním tlakem donucen k referendu o budoucím směřování Chile. Zásadní roli v opoziční kampani, která nakonec vedla ke svržení všemocného generála, sehrála na svou dobu velmi inovativní strategie, postavená na jazyce reklamy.

Scénář na Oscara nominovaného snímku vychází z nikdy nevydané divadelní hry exilového chilského dramatika Antonia Skármety. Všechny postavy, se kterými se v No setkáme, mají reálný předobraz. Hlavního hrdinu, mladého kreativce René Saavedru, ztvárnil Gael García Bernal, skutečný Saavedra se ve snímku také krátce objeví. Paradokumentární charakter filmu posiluje i užití starých televizních technologií, které umožňuje plynulé přechody mezi filmovou rekonstrukcí a dobovými televizními záznamy. Použité reklamní tahy a strategie se nám dnes mohou zdát úsměvné, zároveň však ilustrují stále platnou skutečnost, že rozdíl v řeči reklamy a propagandy je pramalý. Stejně tak zůstává fascinující a diskutabilní Saavedrovo přesvědčení, že v zájmu pravdy a dobra je přípustné manipulovat a klamat.