Josef Mysliveček: Olimpiade
Připravované provedení Olimpiade v pražském Stavovském divadle v květnu 2013 bylo významnou a s napětím očekávanou událostí mezinárodní operní scény. Jednalo se o první kompletní provedení díla od poslední neapolské reprízy v roce 1778. Vrcholné hudební kreace Josefa Myslivečka bývají přirovnávány ke skladbám středního tvůrčího období jeho blízkého přítele a obdivovatele W. A. Mozarta. Opera Olimpiade je pak jednou z nejuznávanějších Myslivečkových kompozic vůbec. Přesto na ni novodobý operní repertoár téměř zapomněl a v Národním divadle dosud nezazněla.
Myslivečkova opera má mnoho slovutných stejnojmenných předchůdců komponovaných na totéž Metastasiovo libreto, např. verzi Antonia Vivaldiho nebo Giovanniho Battisty Pergolesiho. Myslivečkova Olimpiade byla poprvé provedena v neapolském divadle Teatro San Carlo dne 4. listopadu 1778, na jmeniny zakladatele tohoto divadla a bývalého krále Dvou Sicílií Karla III. de Borbón. Ten z Neapole odjel již v roce 1759 převzít španělský trůn a přenechal neapolský trůn svému synu Ferdinandovi. Narozeniny a jmeniny Karla III., však byly i nadále slaveny jeho synem a neapolským lidem. Myslivečkova Olimpiade je nepochybně jedno z nejlepších zhudebnění tohoto Metastasiova libreta. Soudobé kritiky chválily zejména skladatelovo zpracování árie "Se cerca, se dice", kterou při premiéře zpíval kastrát Luigi Marchesi, Myslivečkův blízký přítel a profesní spolupracovník.
Na pozadí starořeckých olympijských her, které jsou symbolem antického ideálu duševně a fyzicky vyrovnaného člověka, se s jistým hořkým podtónem odehrává jiný, velmi nadčasový "boj o prvenství" - věrní přátelé Megakles a Lycidas netuší, že usilují o lásku téže ženy. Okolnosti je postupně nutí k fatálním rozhodnutím - buď znectí přátelství a jednou dané sliby, nebo zapřou svou lásku. Otevírá se před námi pohled na odvrácenou tvář mezilidských vztahů, na umanutou zaslepenost touhy a vášní, která vede k neuváženým krokům, stejně jako k nim vede i přílišná důvěra v přátelství.
Hudební nastudování Václava Lukse a jeho orchestru Collegium 1704 představilo toto dílo v hávu historicky poučené interpretace. Režie této inscenace je pak příslibem dalšího ze vzrušujících spojení "staré opery" s promyšlenou současnou divadelní poetikou.