Divočina. Většině Čechů se pod tímto pojmem vybaví tropický deštný prales, africká savana a příroda, která je nezodpovědně ničena domorodým obyvatelstvem. Neměli bychom však zapomínat, že jsme to právě my – Evropané – kteří se jako jedni z prvních zbavili svých domnělých zvířecích konkurentů. Staré divočiny nenávratně zmizely, ale v současné době se hojně objevují snahy o jejich znovuvzkříšení.
Autoři dokumentárního snímku najezdili po České republice přes 7000 km. Místa, která navštívili, ležela mimo značené stezky, k některým se museli vracet i opakovaně. Zavedou vás na beskydské hřebeny i do Žofínského pralesa, kam není vstup běžně povolen. Zcela unikátní vizuální formou v těchto prostředích zobrazují velké šelmy a zubry, které symbolicky vypustili do divočiny. Na rozdíl od zoologů si jako filmaři mohli dovolit vytvořit kinematografickou podobu divočiny, v níž se znovu bok po boku potkávají už jednou vyhubení tvorové.
Absolventský film mladého režiséra Jana Svatoše, který vznikl v koprodukci s Českou televizí a Filmovou akademií Miroslava Ondříčka v Písku (FAMO), získal ocenění na mezinárodních festivalech Life Sciences a World Mountain, kde mu porota udělila zvláštní cenu.

Příroda

Ekologie

Skutečná divočina u nás nenávratně zmizela. Některé činy ji ale vracejí zpět. Dokážeme však žít bok po boku s vlky, medvědy nebo zubry?

Teaser

Ostatní také sledují

Tygři a já

Vlci za humny

Naděje pro krále nebes

Srdce vlka

Napište nám