Televizní leč

Americký herec Robert Wuhl (nar. 1951) začínal jako kabaretní komik a autor komediálních skečů.

Jako jeden ze scenáristů slavnostních oscarových ceremoniálů v letech 1991-92 získal dvakrát Cenu Emmy.

Ve filmu vytváří převážně epizodní role.

V roce 1995 debutoval jako režisér autorskou satirickou komedií Televizní leč, v níž si se zjevným gustem vzal na mušku zákulisí televizního byznysu, které velmi dobře zná.

Sám vytvořil hlavní postavu Stuarta Saina, vedoucího pracovníka ratingové firmy, která zabezpečuje provoz a vyhodnocení píplmetrů. "Čísla nikdy nelžou," říká se svatým přesvědčením ředitel programu nejsilnější komerční stanice, který všechny své problémy i rozhodnutí konzultuje přímo s Bohem.

Zápletka Wuhlova filmu je postavena na předpokladu, že čísla se mohou mýlit, že ony černé bedýnky, bedlivě sledující přepínání programů ve vybraných rodinách, najednou začnou dodávat zcela nesmyslné informace. A tak po léta nejsilnější komerční kanál je najednou na hlavu porážen veřejnou televizí PBT s jejími dokumenty o mizejících oceánech a starém porcelánu, na něž se předtím nikdo nedíval. Vedoucí televizní pracovníci, zodpovědní za sledovanost, zprvu nevěří, pak se vztekají, obviňují jeden druhého a nakonec propadají panice. Co když ta náhlá touha průměrného diváka po kultuře je novým trendem a ne nějakým krátkodobým vrtochem. Je nezbytné pružně reagovat, neboť řeč čísel je jasná, a tak vznikají sitcom ze starého Řecka, kriminálka, jejímž hrdinou je cellista bojující se zločinem, nebo inscenace Hamleta s vloženou "stopou dojmu" (tragické vzdychání ve stylu nahraného smíchu, jak ho známe ze sitcomů). O pravdivosti dodávaných ratingů nikdo ani na chvíli nezapochybuje...

Wuhlův snímek sice nedosahuje úrovně Altmanova Hráče a jeho kritiky filmového byznysu, ale je zábavným pohledem na spřízněný byznys televizní, který se za dobu, jež od vzniku Televizní leče uplynula, stačil v obdobné formě rozvinout i u nás ve střední Evropě.