Utah, Omaha, Gold, Juno, Sword. Co zažívali vojáci, kteří 6. června 1944 bojovali na těchto plážích? Německý dokumentární cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Spojenci už druhý den vyloďují v Normandii posily a materiál. Německé velení však stále ještě nechce uvěřit, že se jedná o skutečnou invazi, a nikoli o klamný manévr. Hitler je navíc skálopevně přesvědčen, že se invazní jednotky podaří brzy odrazit. Vojenská i materiální převaha Spojenců se projevovala stále silněji. Nacistická propaganda však situaci viděla optimisticky.

Klikněte pro větší obrázek Německá obrana Spojence překvapila. Měla daleko do někdejší výkonosti jednotek i jejich velitelů. U tankových divizí na Západě se velice jasně projevoval problém s velitelskými pravomocemi. Některé patřily k zálohám armády nebo skupiny armád, jiné zas byly strategickou zálohou vrchního velení Wehrmachtu. A navíc na Západě o nasazení tanků rozhodoval výhradně Hitler. A tak se stalo, že v prvních hodinách a dnech, a vlastně po celou bitvu o Normandii, tento kompetenční zmatek německou reakci značně brzdil. To platí také pro koordinaci německých posil, které přicházely izolovaně. Jeden den dorazila divize, druhý den zas pluk. Nikdy se ale nepodařilo, aby posily dorazily současně a rovnou se vrhly proti Spojencům.

Caen

Klikněte pro větší obrázek Ohniskem bojů o Normandii se stalo město Caen, které Spojenci v Den D těžce bombardovali. Ve stejný den zde gestapo brutálně povraždilo osmdesát sedm uvězněných francouzských odbojářů. Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil generál Eisenhower přiletěl do Normandie na poradu s velitelským sborem. Hlavní naděje vkládal do generálmajora Lawtona Collinse. Jeho Sedmý sbor měl postupovat na sever a dobýt přístav Cherbourg. Eisenhowerovi dělalo starosti, že britský postup se na východním křídle zastavil. 10. června se setkal s generálem Montgomerym, aby s ním dohodl co dál. Britský velitel si nechtěl přiznat, že jeho plány nevycházejí.

Montgomeryho představa, že hned první den dobude Caen a že tam zřídí polní letiště, velice rychle ztroskotala. Ale ani německé tankové divize nedokázaly nastoupit do mohutného protiútoku, jak doufal generál von Schweppenburg. A navíc byly německé pěší divize v Normandii příliš slabé. Jediná možnost, jak udržet linii, spočívala v rozdělení divizí na bojové skupiny. Ty pak sváděly velice účinné obranné boje. Ale neměly možnost zahájit rozhodný protiútok, protože čekaly, až dorazí II. tankový sbor SS z východní fronty.

Velké ztráty a malé úspěchy

Klikněte pro větší obrázek Do Normandie přijížděly další německé tankové jednotky a vrhaly se do boje. Spojenci vytvořili předmostí o délce asi sta kilometrů, ale dobýt Cherbourg se jim stále nedařilo. Německé oddíly sváděly v hustých křovinách Normandie urputné boje. Spojenci se snažili o postup a jejich ztráty prudce stoupaly. Německá metoda nasazení velké palebné síly na frontové linii byla v defenzivní taktice velice účinná. Rovněž nesmíme zapomínat na význam protitankových zbraní. Zvláště na to, že palba osmaosmdesátek se soustředila hlavně na Brity a Kanaďany. Protiletadlová děla a pěchota dokázaly velice účinně likvidovat britské i americké tanky.

Spojenci měli hrozné ztráty. V samotný Den D ztratili sice méně lidí, než očekávali, ale pak ztráty stoupaly. I z toho důvodu byl Montgomery tak opatrný. Dostal z Londýna varování, že lidské rezervy docházejí. Churchill se obával, že když britská armáda vykrvácí, nebude mít Impérium co mluvit do poválečného uspořádání světa. 12. června mohl Winston Churchill poprvé navštívit Normandii. Dřívější termín připadal velitelskému sboru příliš riskantní. Premiér se ještě ten den večer vrátil lodí do Anglie. Považoval Den D za obrovský triumf. Ale časem ho začal trápit nedostatek viditelných úspěchů.

Klikněte pro větší obrázek Spojenci očekávali, že Normandii ovládnou za necelý týden a přenesou boje do vnitrozemí. Ale jak víme, skutečnost byla jiná. Brzy uvízli v křovinaté normandské krajině nebo ve větších městech, především v Caen a nepostupovali. Spojenci, zvláště Britové, operovali v Normandii velice opatrně. Měli pochopitelně strach, že vysoké ztráty by mohly mít negativní dopad na domácí frontě. A proto před každým spojeneckým útokem probíhala dlouhá dělostřelecká příprava nebo letecké bombardování. Velice často se stávalo, že se k německým obranným liniím přibližovali jen váhavě. Když Němci kladli odpor, často se zase stáhli. A to zkoušeli tak dlouho, dokud německé linie neprořídly natolik, že je šlo snadno prorazit.

Psychická traumata

Intenzita bojů se podepisovala na psychice obou stran. Zdá se však, že hůř na tom byli Spojenci. Je to možná překvapivé, ale celá první americká armáda měla za bojů v Normandii přes třicet tisíc případů psychických traumat. U Britů a Kanaďanů to bylo o něco méně. Velice zarážející však bylo, jak málo se zhroutilo německých zajatců. A to měli za sebou intenzivní bombardování a dělostřelecké ostřelování. Takže na tom měli být psychicky vlastně podstatně hůř. Britští i američtí psychiatři se shodli v tom, že německá psychologická příprava na boj, spolu s nacistickou propagandou, byla ve srovnání s přípravou Spojenců mnohem účinnější.

Klikněte pro větší obrázek Američané, ale i Angličané, přistupovali ke střídání jednotek i k posilám velmi nešťastně. To patrně mohlo za většinu psychických zhroucení. Týkalo se to hlavně mladých vojáků, co se vylodili, a hned měli problémy. Těžce zranění a muži s vážným psychickým postižením byli posíláni zpátky do Anglie. Spojenecká propaganda poukazovala na vysoké kvality vojenské zdravotní služby.

Zajatci

Němečtí zajatci se neobávali pouze násilí ze strany spojeneckých vojáků, ale měli také strach, jaký dopad bude mít jejich zajetí na jejich rodiny. Nacističtí propagandisté vojákům namlouvali, že Spojenci teroristickým bombardováním úmyslně zabíjejí německé ženy a děti, protože chtějí vyhladit německou rasu. A že porážka by znamenala zánik celého Německa. V přítomnosti esesáků se chování zajatých příslušníků Wehrmachtu radikálně měnilo: stále ještě se báli. Někteří fanatičtí nacisté dokonce odmítali transfuzi anglické krve a raději za svého Vůdce zemřeli.

Klikněte pro větší obrázek Zajatce odváželi nákladními vozy z frontové linie k lodím. Většinou je převáželi do Británie. Tisíce jich později skončily v zajateckých táborech v Severní Americe. Většina byla propuštěna v roce 1946. Dlouhé kolony s německými zajatci směřovali k místům nalodění.

Ale ani ty, co přežili, neočekávala vždy růžová budoucnost. Mezi muži, kteří v Normandii bojovali za Hitlera, byli i sovětští a jiní váleční zajatci. Pod tlakem okolností, často velmi nepříznivých, se rozhodli pro službu Říši. Tito muži se skutečně projevili jako značně nespolehliví a ochotně se vzdávali. Po válce byla většina z nich vydána do Sovětského svazu, kde je čekal neradostný osud.

Civilisté

Klikněte pro větší obrázek Civilisté v Normandii trpěli palbou obou stran. Na bouřlivé týdny v červnu 1944 místní lidé nikdy nezapomněli. Někteří Francouzi se dokonce postavili proti Spojencům a odboji. Zvláště příslušníci kolaborantské Francouzské milice. Situace lidí, kteří prožili čtyři roky německé okupace a zůstali v bojovém pásmu, byla i nyní nezáviděníhodná.

Civilisté během bojů v Normandii značně trpěli. Jenom boje o Caen si vyžádaly dva tisíce životů. V celé Normandii zahynulo asi dvanáct tisíc lidí. Civilisté se tam dostali mezi mlýnské kameny. Obě strany používaly těžké zbraně, a Spojenci navíc i letectvo. Němci nevěděli, co vlastně s francouzskými civilisty dělat. Ani před vyloděním, ani během něj. Evakuovat je, nebo je tam prostě nechat? O evakuaci se samozřejmě neuvažovalo z nějakých humanitárních důvodů, ale proto, aby civilisté nemohli Spojencům poskytovat zpravodajské informace. To divné provizorium pokračovalo po celou dobu bojů a německá strana neměla vůbec jasno, jak s místními lidmi nakládat.

Klikněte pro větší obrázek Ale ani po osvobození nebylo civilní obyvatelstvo ještě zcela mimo nebezpečí. Ve snaze zpomalit spojenecký postup Němci města, vesnice a silnice zaminovali. Reakce francouzských civilistů byly samozřejmě velice smíšené. Většinou to byla radost z osvobození a velká úleva. Jenže to vše záviselo na tom, jak moc vám rozstříleli dům nebo hospodářství. Mnozí Francouzi se však zároveň báli, že invaze ztroskotá, že se Němci vrátí a budou se mstít. Ještě dobře si pamatovali, jak katastrofálně skončil pokus o vylodění v Dieppe. Teprve po několika týdnech bojů si uvědomili, že invaze byla úspěšná a že už to tak zůstane.

Postupné osvobozování

Spojenci každý týden vysazovali na normandském předmostí dvě nebo dokonce tři čerstvé divize. Do půlky července 1944 bylo německým generálům jasné, že Vůdcův rozkaz zahnat invazní armádu do moře se jim nepodaří splnit. Německá posádka Cherbourgu, 21 tisíc německých vojáků a námořníků, 26. června dobojovala. Jack Lieb a jeho kamera byli při tom. 14. červenec, francouzský státní svátek, tak už mohli obyvatelé města svobodně oslavit. Pád pevnosti Cherbourg rozčilil Hitlera prý skoro stejně jako kapitulace 6. armády u Stalingradu. Vůdce si stěžoval, že Rommel propadá při sebemenších potížích naprostému pesimismu. Když ho Rommel žádal, aby začal jednat o ukončení války, dostal záchvat vzteku. 14. července se radovali z osvobození také obyvatelé městečka Chérencé-le-Roussel nedaleko Mont Saint-Michel.

Klikněte pro větší obrázek Karta se obrátila a přítelkyně německých vojáků byly vystavovány veřejnému posměchu. Francouzi účtovali s okupační minulostí. Vůdce nechtěl o ústupu z Normandie ani slyšet. Při útoku spojeneckého letadla byl 17. července těžce zraněn polní maršál Erwin Rommel. 20. července došlo k neúspěšnému atentátu na Hitlera. Zjistilo se, že do spiknutí byli zapleteni i někteří vysocí důstojníci sloužící v té době ve Francii. Mezi nimi i Rommel, který byl později přinucen spáchat sebevraždu.

Materiální převaha

Spojencům začínal pomalý postup dělat starosti. Mnozí velitelé propadali kvůli vysokým ztrátám pesimismu. U některých jednotek polevovala kázeň a upadala bojová morálka. A nezvedala se, přes to, že v Normandii se vyloďovaly další a další čerstvé posily. Generál Omar Bradley se obával německého protiúderu, ale Wehrmacht a SS už na něco takového neměly dost sil. Hrozilo, že bitva o Normandii uvízne v krvavém patu.

Klikněte pro větší obrázek Hlavní důvod, proč byli Spojenci v Normandii úspěšní a Němci prohráli, byla materiální převaha. Ať už se jednalo o tanky nebo zvláště o letadla. A k tomu se přidala početní převaha. Spojenci dokázali své ztráty ustavičně nahrazovat, zatímco Němci jen s potížemi. Tak například koncem července Němci ztratili 110 tisíc mužů, ale doplněno bylo jen deset tisíc. To byl rozhodující faktor, ale nikoli jediný. Spojenci, zejména Američané, se velice rychle naučili bojové taktice v normandské křovinaté krajině.

Němci sice měli díky zkušenostem z východní fronty nad Spojenci často navrch, hlavně na úrovni rot a praporů, ale proti té materiální převaze byli prakticky bezmocní. Velitelé některých jednotek se pokoušeli této situaci čelit hesly, jako že německá vůle porazí spojenecký potenciál, ale to byl pochopitelně nesmysl.

George Patton

Klikněte pro větší obrázek Generál George Patton převzal v červenci 1944 velení americké 3. armády v Normandii. Pattonovo příslovečně drsné chování se Montgomerymu ani Bradleymu příliš nezamlouvalo. Ale jeho metody a osobní zápal přinesly výsledky, a byl to právě on, kdo na konci měsíce u Avranches konečně německé linie prorazil. Celá ta závěrečná fáze bitvy o Normandii s Pattonovým průlomem a tažením na Paříž probíhala v jakési euforii. Patton si dokonce zaznamenal, že případy psychických poruch se vyskytovaly už jen zřídka a že ranění se hlásili zpět ke svým jednotkám, protože chtěli být při tom.

Bylo to naprosto jiné než v předchozí fázi bojů. Týkalo se to hlavně Američanů. Britských a kanadských jednotek méně, protože ty se z Normandie ještě úplně nedostaly. Německé divize tam s nimi dál úspěšně sváděly tvrdé ústupové boje. A Britové i Kanaďané měly nadále značné ztráty. Když Pattonova 3. armáda prorazila německou obranu, někteří američtí vojáci si mohli dopřát první odpočinek od vylodění.

Dobytí Paříže

Klikněte pro větší obrázek Poslední etapa spojeneckého postupu na Paříž se změnila v triumfální pochod. 21. srpna 1944 generál Montgomery vystoupil s tímto prohlášením: „Vítězství je konečné, naprosté a rozhodující. Daroval nám je Bůh všemohoucí.“ Ani slovo o obtížích, omylech a vysokých ztrátách. 22. srpna vydal vrchní velitel spojeneckých sil generál Eisenhower 2. francouzské obrněné divizi rozkaz k dobytí Paříže. Bylo to ale spíše diplomatické gesto, Francouzi měli dostat možnost osvobodit své hlavní sami. Ke Svobodným Francouzům generála De Gaulla se přidala řada bojovníků domácího odboje.

Velitel německých sil v Paříži generál von Choltitz dostal od Hitlera rozkaz bojovat do posledního muže a pak město zničit. Generál správně usoudil, že svůj osud vložil do rukou šílence, a po krátkém váhání vydal město Francouzům. Nastala velká chvíle generála Charlese de Gaulla, od roku 1940 velitele vojenských sil Svobodné Francie. 26. srpna vykonal z pověření generála Omara Bradleyho přehlídku americké 28. divize na Champs-Elyseés.

Klikněte pro větší obrázek V září 1944 se americký prezident Roosevelt a britský premiér Churchill setkali na poradě v New Yorku. Jejich boj sice ještě neskončil, ale věděli, že učinili další důležitý krok na cestě k vítězství. Spojence však čekalo dalších osm měsíců krve, potu a slz, než byl osud Třetí říše zpečetěn.

Američanům kladli ještě občas odpor odstřelovači z řad německých vojáků nebo francouzští kolaboranti. Červený kříž začal odkrývat hromadné hroby obětí německé brutality. A Hitlerův kdysi tak slavný Wehrmacht odcházel do zajetí. V létě 1944 přišlo na Západě o život, nebo bylo zraněno, na 240 tisíc Němců. 200 tisíc jich bylo zajato. Wehrmachtu zlomila vaz východní fronta. Vítězství v bitvě o Normandii si vyžádalo nesmírné ztráty i na straně Spojenců: přes 225 tisíc padlých, nezvěstných a raněných.

Vítěztví

Klikněte pro větší obrázek V polovině roku 1944 bylo o výsledku války už rozhodnuto, a to na východní frontě. Bylo jasné, že Německo prohraje. K tomu je třeba dodat, že situace se tehdy jevila poněkud jinak. Jak na straně Němců, tak Spojenců se očekávaná invaze už předem zveličovala. Měla to být rozhodující bitva druhé světové války. A jak němečtí vojáci na Atlantickém valu, tak spojenečtí vojáci ve výsadkových člunech si 6. června mysleli, že právě v Normandii se válka rozhodne.

Den D skutečně ovlivnil poválečnou politickou mapu Evropy. A to bylo nesmírně důležité. Díky vylodění Spojenců tak do Německa nevstoupili Sověti sami. Lze tedy říct, že kdyby se Němcům podařilo zahnat Spojence 6. června do moře, znamenalo by to, že celé Německo by pravděpodobně padlo do sovětských rukou. Vylodění v Normandii bylo úspěšné. Spojenci nasadili k útoku na Hitlerovu Pevnost Evropu maximum lidí i materiálu. Pro obyvatele okupované Evropy byl 6. červen 1944 obrovskou vzpruhou. A pro Němce, byť to zní paradoxně, se stal důležitým milníkem na cestě ke svobodě a demokracii.

Originální názevD-Day
Stopáž47 minut
Rok výroby 2012
 ST
ŽánrDokument