Už jste někdy viděli záplavu myší biblických rozměrů? Hejno sarančí o velikosti Moravy? Sebevraždu více než 200 kytovců? Jevy a momenty, které šokují. Dokument z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Už jste ráno vstali a našli v ulici nejen všechny stromy a keře omotané hustými pavučinami, ale dokonce i své auto? Už jste viděli parazita, který rybě vysál celý jazyk a potom jej sám nahradil? A co bouři, která uvězní všechno mocnou vrstvou ledu? Nebo prachovou bouři, jež pokryje město rudou tmou? Ptáky, kteří uprostřed noci padají mrtví z nebe? Spadl vám někdy na auto půlmetrový blok ledu? Věříte, že se může najednou v zemi otevřít díra, která pohltí činžovní dům? A to není zdaleka všechno, podívejte se sami!

Ulice zahalená do obří pavučiny

Klikněte pro větší obrázek V roce 2009 se v nizozemském Rotterdamu přes noc stalo něco nečekaného: všechno kolem bylo omotáno podivnými pavučinami. Při bližším pohledu se ukázalo, že je to dílo milionů housenek předivek zhoubných. „Dospělé samice v noci najdou vhodné místo, kam nakladou hromádku asi padesáti vajíček. Až se maličké housenky vylíhnou, mají k dispozici potřebný zdroj potravy a začnou hned spřádat pavučinu,“ vysvětluje doktor Ray Barnett z Bristolského muzea.

Překvapivě pevná a lepkavá vlákna pavučin jsou tvořena z bílkovin ve slinách housenek. Normálně housenka z vláken vytvoří kuklu nebo kokon, ve kterém se přemění v dospělého motýla, ale předivky tkají své pavučiny za zcela jiným účelem: pokryjí jimi zdroj potravy a schovají se pod nimi před přirozenými nepřáteli: před ptáky, kteří je tak hůře vidí, nebo parazitickými vosami, které kladou vajíčka na jejich kůži; vylíhlé larvy se pak tělem housenky živí.

Tuto ulici v Rotterdamu si vybraly, protože okolní zahrady jsou plné jejich oblíbené potravy: listů brslenu. „Může se stát, že se předivky přemnoží a velké množství samic naklade vajíčka na stejné keře či stromy. Všechny housenky se pak spojí a vytvoří jakousi ‚superpavučinu‘, která může pokrýt celé živé ploty. A samozřejmě, čím víc jich je, tím víc krmení potřebují, a tak se pavučina pořád rozšiřuje,“ říká Barnett. „Jak postupně vyčerpaly zásoby potravy, pokračovaly housenky v jejím hledání a rozšiřovaly pavučinu tak dlouho, až se octly mimo stromy, na kterých hodovaly. Když si představíte sami sebe jako ubohou bezbrannou housenku, nemůžete jen tak běhat po silnici, protože vás sezobnou ptáci. Takže musíte pokračovat ve tkaní pavučiny, která vás chrání.“

Korýš, který převezme vládu nad ústy svého hostitele

Klikněte pro větší obrázek Když si manželé v Londýně připravovali k večeři ryby, byli zděšeni, co na ně vykouklo z tlamy jedné z nich. Také obchodnice s rybami Donna Corleyová se lekla, když našla prvního z těchto hrůzostrašných tvorů v prodávaných rybách: „Může to vypadat jako obyčejný rybí jazyk, ale je to článkované, skoro jako nějaký brouk. A když se podíváte pozorně, má to malé nožičky, které se pohybují, takže ten jazyk vypadá, jako by chodil. Když jsem to viděla poprvé, opravdu mne to vyděsilo.“

„Druhu Cymotoa eksigva se anglicky říká tongue-biters, něco jako jazykožrouti. Larva korýše pronikne do rybího těla žábrami a usadí se rybě na jazyku. Má velmi ostré drápky, kterými se může zachytit kůže ryby a později pevně usídlit pod jejím jazykem, ze kterého saje krev hostitele. Jazyk nedostatkem krve atrofuje, až je z něj jen malý pahýlek. Parazit je na něj ale tak přisátý, že jej ryba může skutečně používat jako náhradu jazyka,“ vysvětluje mořská bioložka Tammy Hortonová, která se těmto korýšům z řádu Isopoda neboli stejnonožcům, věnuje.

Vyskytují se v tlamách ryb na celém světě a reakce lidí, kteří je najdou, je vždy stejná: pocit odporu a zděšení. „Pokud se mi podaří najít jednoho z těchto parazitů, jsem nadšená, protože jsou poměrně vzácní. Ale pro někoho, kdo si koupí ryby v obchodě a najde ho, je to jistě zcela opačný zážitek s pocity děsu a znechucení,“ doplňuje Hortonová.

Noc, která dala vzniknout ledovým sousoším

Klikněte pro větší obrázek Krásné pobřeží Ženevského jezera je oblíbeným cílem turistů, v létě tu vládne přímo idylická pohoda. Ale v lednu 2005 se obyvatelé města Versoix probudili do překvapení: ze dne na den se jejich promenáda změnila v podivná, děsivá a krásná ledová sousoší. Všechno bylo obalené tlustou až deseticentimetrovou vrstvou ledu.

Co vytvořilo tyto úžasné scenérie? Noční teploty klesly na mínus 10 °C a vítr v nárazech dosahoval až stokilometrové rychlosti. Vítr zvedl vlny a bičoval pobřeží vodní tříští.

Trvalo celý týden, než led roztál a osvobodil uvězněné stromy, lavičky a auta. Pro obyvatele Versoix to bylo jedno z velkých kouzel zimy, na které nikdo z nich nikdy nezapomene.

Sydney proměněné v Mars

Klikněte pro větší obrázek V září 2009 ohromilo australské Sydney svět, protože doslova přes noc změnilo barvu. Příčina byla hluboko ve vnitrozemí Austrálie, 2500 km daleko. Prach s velkým obsahem železa, a proto sytě červený, způsobil nevídanou proměnu Sydney. „To ráno bylo všechno zalité červenou barvou. Bylo to skoro jako barva krve,“ vzpomíná jeden místní obyvatel. Co se stalo?

Ve zdrojové oblasti byla rychlost větru 70 až 90 km/h a 16 milionů tun zvířeného prachu proměnilo vzduch v hustou šlehačku. Tisíc kilometrů dlouhý a 500 km široký monstrózní mrak velikosti Španělska se valil Austrálií, a když o 24 hodin později bouře dosáhla Sydney, její intenzita každého ohromila. Prachové bouře nejsou v Austrálii nijak neobvyklé, ale tato byla zdaleka největší od začátku meteorologických záznamů: postihla největší území a způsobila největší rozvrat.

Meteorolog Craig Strong, odborník na prachové bouře, dokonce příchod velké bouře i předpověděl, když sledoval události v posledních týdnech a měsících: „Měli jsme v lednu povodně, které ve vnitrozemí Austrálie naplavily množství usazenin. Měli jsme sucha v pouštních a polopouštních oblastech, která změnila vegetační kryt krajiny. A pak přišla opravdu mohutná studená fronta, na níž se vytvořily velmi silné větry. Byly zde všechny podmínky pro vznik mimořádně velké prachové bouře“

Obří invaze myší

Klikněte pro větší obrázek V jižní Austrálii docházelo k přemnožení myší přibližně každých 6 let, ale v poslední době je to každé 4 roky. S invazí biblických rozměrů se místní zemědělci potýkali v roce 1993, ale ještě větší pohroma přišla v roce 2011. Normálně bývá i méně než 10 hlodavců na hektar, ale tentokrát jich tu bylo více než stokrát tolik. Zoolog Greg Mütze si myslí, že část problému spočívá i v samotném pěstování obilí na velkých plochách, kde úroda nabízí hlodavcům spoustu potravy. Myš denně sežere potravu odpovídající až třetině její tělesné hmotnosti, tedy asi 8 gramů. Není to mnoho, ale když se to vynásobí množstvím, následky jsou katastrofální.

Proč došlo ke zvláště velké invazi myší zrovna v roce 2011? Greg Mütze to dává do souvislosti s předchozí sezónou s nadprůměrnými srážkami a mimořádnou sklizní. Tedy i hlodavci měli spoustu potravy, což v kombinaci s mírnou zimou byly přímo ideální podmínky pro vznik populační exploze. Myši se mohou množit od 6 týdnů věku a každé 3 týdny mohou mít asi potomků. Obvykle jich přežije jen velmi málo, ale pokud je hojnost potravy, počet hlodavců skokově vzroste.

Myši jsou všude a obilí se pěstuje na celém světě. Taková populační exploze ale trápí jen 2 země, Austrálii a Čínu. V Austrálii by to mohlo být částečně způsobeno tím, že myš domácí je zde invazní druh zavlečený sem evropskými osadníky až kolem roku 1700. V rodné Evropě jsou klíčovou složkou dlouho existujícího ekosystému a poskytují potravu mnoha dravcům a šelmám, ale zde mají málo přirozených nepřátel a málo přímých konkurentů mezi místními živočichy, takže pokud nastanou vhodné podmínky, nic je nemůže zastavit. Záplava hlodavců v roce 2011 jen na obilí způsobila škody za miliardu australských dolarů.

Stromy překryté miliony berušek

Klikněte pro větší obrázek Pestrá slunéčka milují zahradníci pro jejich obrovskou chuť na mšice, mají i něžný lidový název, berušky. Jak to ale vypadá, když se jich shromáždí miliony? V Americe v roce 2009 návštěvníci Skalnatých hor ve státě Colorado s údivem zírali na strom, který vypadal, jako by měl červenou kůru. Turisté byli zmateni obrovským rozsahem invaze slunéček. Pokrývaly stromy i skály, vypadalo to, jako by někdo všechno polil rajčatovou šťávou.

Je normální, že slunéčka z Kalifornie se v srpnu shromáždí a odlétnou přezimovat do Skalnatých hor v Coloradu, ale toto hejno mělo přece jen nebývalé rozměry. Rok 2009 byl pro tyto malé barevné broučky totiž obzvláště příznivý. Po vlhkém jaru následovalo mokré léto, což způsobilo přemnožení mšic. A více této oblíbené kořisti slunéček znamenalo také více berušek, spousty berušek! Výsledkem populační exploze a shromáždění před zimováním byla skutečně unikátní a nádherná podívaná.

Miliardový roj sarančat

Klikněte pro větší obrázek Další podivuhodné shromáždění hmyzu patří mezi nejničivější přírodní fenomény na světě. Austrálie byl v roce 2010 zasažen nezvladatelnou a nezastavitelnou pohromou – roj až jedné miliardy sarančí se pohyboval po ploše velikosti dvou Británii a šířil zkázu a zmatek v oblastech jižní Austrálie.

Profesor Simpson, který je jedním z předních světových odborníků na saranče a zná dobře jejich ničivou sílu, říká: „Každá sežere denně tolik zeleně, kolik sama váží. V hejnu jsou jich stovky milionů, či dokonce miliardy, takže je jasné, že způsobí takovouto devastaci.“ Pozoruhodné je, že saranče obvykle žijí podobně jako kobylky luční nebo cvrčci – vyhýbají se společnosti a dávají přednost osamělému životu. „Pokud jsou příznivé podmínky, například po velkých deštích, dojde k jejich přemnožení. Rychle spotřebují potravu ve svém okolí a nymfy jindy samotářských živočichů se začnou shromažďovat a vytvářet hmyzí armádu,“ říká Simpson, kterého napadlo, že by to mohlo mít něco společného s tím, v jak úzkém kontaktu jsou jednotliví jedinci.

Po dlouhých bádáních také odhalil, co řídí jejich nenasytnou chuť: saranče zatoužily po bílkovinách. „A nejbližší zdroj bílkovin v roji jsou jedinci před vámi. Takže kanibalismus řídí masovou migraci těchto rojů. Dá se říct, že jsou vlastně na lovu. A než se stát obědem někoho jiného, je lepší dát si k obědu toho před vámi.“

Invaze sarančí v Austrálii v roce 2010 trvala 12 měsíců. Postihla téměř půl milionů kilometrů čtverečných, způsobila mnoho problémů a zůstaly po ní škody za 2 miliardy dolarů.

Pláže poseté tisíci mrtvých hvězdic a krabů

Klikněte pro větší obrázek V roce 2010 návštěvníky West Country Beach v britském Cornwalu čekal výjev totální devastace – ležely tam tisíce mrtvých hvězdic. Tito známí mořští živočichové jsou ostnokožci, příbuzní ježovek, a jsou schopni přežít poměrně dlouhou dobu na suchu. Odpověď, proč jich najednou leží tolik mrtvých na jediné pláži, se ukrývá v nešťastné kombinaci událostí. Každá samička naklade najednou až 65 milionů vajíček a vybírá si k tomu mělké vody. Hvězdice byly po páření zesláblé a silná bouře je vyplavila až daleko na pláž. Pomlácené a vyčerpané nebyly schopny se vrátit zpátky do moře, takže vyschly a zahynuly.

O pouhých 10 měsíců později došlo v Thanetu v Kentu ve Velké Británii k další příšerné scéně. Tentokrát byla pláž pokryta těly 25 tisíc krabů sametových, pro něž je pobyt na souši rozsudkem smrti. Británii tehdy sevřela neobvykle mrazivá zima a chlad pronikl i pod hladinu oceánu. Krabi se s ním prostě nedokázali vyrovnat a zemřeli na podchlazení. Jejich tragický konec byl alespoň dobrodiním pro mořské ptáky, kteří také trpěli nízkými teplotami a nedostatkem potravy.

Naštěstí jak v případě hvězdic, tak i krabů, neměly dramatické události významný dlouhotrvající vliv na početnost jejich populací.

Velryba v centru Londýna

Klikněte pro větší obrázek Kytovci žijí ve všech oceánech na Zemi. Stavbou a relativní velikostí mozku konkurují primátům. Jsou to tvorové na vysokém stupni vývoje, u kterých se vyvinuly mimořádné orientační schopnosti, s jejichž pomocí putují na tisícikilometrové vzdálenosti.

V lednu 2006 se ale v řece Temži přímo v Londýně objevil vorvaňovec anarnak, kytovec, který se obvykle vyskytuje v severním Atlantiku. Evidentně mladý jedinec se asi prostě ztratil a snažil se dostat do vod Atlantiku. Záchranáři se nakonec rozhodli naložit zoufalou a vyčerpanou velrybu na člun. I přes jejich maximální úsilí ale velryba na cestě zpět k ústí Temže bohužel uhynula.

Největší zaznamenaná sebevražda kytovců

Klikněte pro větší obrázek Že osamocené zvíře udělá chybu, je jedna věc, ale občas se to stane i celé skupině. Na pláži ostrova King Island poblíž Austrálie v roce 2009 uvízla skupina téměř 200 velryb. Lidé se je snažili zachránit, ale mnohé už byly mrtvé. Na zaplavených částech pláže se tak dobrovolníci pokoušeli udržet naživu alespoň zbývající zvířata.

Na světě žije 85 druhů kytovců, ale pouze příslušníci deseti z nich čas od času uvíznou někde na mělčině. „Jeden z druhů kytovců, které jsou více náchylné k uvíznutí na mělčině, je kulohlavec černý. V angličtině se jim říká pilotní velryby, protože slepě následují vůdčí zvíře. A pokud má tento pilot vůdčí zvíře problémy a zamíří až na pláž, zbytek stáda ho slepě následuje,“ vysvětluje Stephen Marsh z organizace British Diver Marine Life Rescue.

Je zde však jeden faktor, který je společný všem kytovcům: echolokace. „Představte si hejno zvířat, která jsou zvyklá žít daleko od břehu, takže jsou velice zdatná v navigaci nad kontinentálním šelfem. Občas jim jejich kořist chce uniknout do mělčích vod a přivede je do blízkosti pobřeží. Nebo třeba bouře rozvíří vodu, a zatímco nám se z pláže zdá všechno jasné, při pohledu z asi 50 metrů od břehu těžko získáte jasnou představu o tvaru pobřeží a můžete snadno ztratit orientaci. Ano, kytovci používají skvělý sonar, ale u pláže může být ve zvířené vodě spousta písku, který je v podstatě oslepí,“ říká zoolog Nick Gales. „Člověk skutečně působí mořským živočichům spoustu problémů, a jedním z nich je akustické znečištění oceánů. Mnohé lodě, nejen vojenské, používají sonar, ale například ponorky mohou být pro velryby a delfíny zvláště nebezpečné. Musejí se cítit, jako bychom jim drželi hlavu u reproduktoru. Vytváříme zvuky, které je mohou opravdu hodně vystrašit.“

Originální názevNatur Weirdest Events
Stopáž52 minut
Rok výroby 2012
 )D( ST
ŽánrDokument