Velkolepá a tajemstvím zahalená síla, která vládne celému vesmíru. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale v současné době není pořad v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Naše Slunce vzniklo z velkého oblaku plynu, který se gravitačně smršťoval. Podobně i naše Země vznikla gravitačním přitahováním malých částic, které se postupně přetvářely ve větší objekty. Gravitace je přitažlivou silou mezi tělesy, je to velkolepá a tajemstvím zahalená síla, která řídí chod a pohyb veškeré hmoty ve vesmíru. Je všudypřítomná, funguje na obrovské i nepatrné vzdálenosti. Prostupuje vše, působí na tělesa napříč obrovskými vzdálenostmi a nic jejímu působení neunikne.

Objevení tajemné síly

Galileo Galilei, autor Justus Susterman, malba, 1636 (zdroj: Wikimedia) Gravitace vytváří náš svět. Naše Slunce vzniklo z rozsáhlého oblaku plynu, který se gravitačně smršťoval. Podobně i naše Země vznikla gravitačním přitahováním malých částic, které postupně rostly ve větší a větší objekt. Přitažlivá síla gravitace závisí na hmotnosti a vzdálenosti. Gravitace je přitažlivou silou mezi tělesy, závisí na množství hmoty v každém z nich. Je úměrná součinu dvou hmotností. Jinými slovy, čím je větší, tím více objekty přitahuje. Ale to není všechno. Je nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti mezi tělesy. To znamená, že pokud zvětšíte vzdálenost mezi dvěma tělesy dvakrát, přitažlivost mezi nimi klesne na čtvrtinu původní hodnoty. Přitažlivá síla gravitace řídí chod a pohyb veškeré hmoty ve vesmíru. A tak se například celé galaxie obíhají navzájem. Kupy galaxií obíhají kolem společného těžiště. Vědci jsou po staletí posedlí ovládnutím a praktickým využitím této neúprosné síly. Galileo Galilei, astronom 17. století, jako první přítomnost gravitace rozpoznal. Galilei zjistil, že tělesa s různými hmotnostmi padají stejnou rychlostí. Velmi těžká ocelová koule i lehký pingpongový míček stejné velikosti.

Když jablko dopadlo na hlavu Isaaca Newtona, změnilo tehdejší znalosti o světě. Jablko spadlo ze stromu. Podíval se nahoru a viděl Měsíc obíhající kolem Země a usoudil, že nejen jablko padá k Zemi, ale i Měsíc. Může však Měsíc opravdu padat? Newton přemýšlet o dělu a dráze koule, kterou vystřeluje, a s použitím matematiky rozluštil kosmické tajemství. Vysvětlil je v roce 1687 ve svém přelomovém díle Matematické základy přírodovědy. Isaac Newton nakreslil planetu s horou a kouli vystřelenou z této hory, která dopadne kousek od ní. Když jí udělíte větší rychlost, doletí o trochu dále. Zvýšíte sílu výstřelu a koule uletí 100 nebo 200 kilometrů, než dopadne. Přidáním více střelného prachu a výstřelem pod správným úhlem může dělová koule letět rychleji a dále. Gravitace ale nevyhnutelně zvítězí a stáhne dělovou kouli dolů k Zemi.

Isaac Newton, autor Godfrey Kneller, olej, 1689 (zdroj: Wikimedia) Země je kulatá, nikoli plochá, takže Newton došel k závěru, že pokud by byla dělová koule vystřelena s dostatečnou rychlostí, mohla by dosáhnout oběžné dráhy. Vypočítal, že aby se tak stalo, koule by musela být vystřelena rychlostí téměř 8 kilometrů za sekundu neboli 28 000 kilometrů za hodinu. Dráha koule se zakřivuje kolem Země a vy zjistíte, že zde musí být určitá rychlost, při které Zemi obletí úplně a trefí vás zezadu do hlavy, aniž by dopadla na zemský povrch. Pokud se přikrčíte, bude prostě pokračovat a hle! Je na oběžné dráze. Ale proč Měsíc na Zemi nespadne? Měsíc se pohybuje také dopředu, a tak pro každý kousek, o který spadne dolů, se posune také tímto směrem a součtem všech těchto pohybů je oběžná dráha kolem Země. Newton došel také k závěru, že se Země nachází v obřím volném pádu kolem Slunce. Naše planeta vázána gravitací obíhá kolem Slunce jako při nekonečné jízdě na kosmické horské dráze. Newton rozluštil tajemství gravitace a fyzikové dodnes využívají jeho myšlenek při řešení mnoha různých problémů.

Gravitační expres

Některé z nich jsou poněkud zvláštní. Například, co by se stalo, pokud by se někdo pokusil cestovat tunelem z jedné strany planety na druhou? Při tomto bláznivém plánu byste měli projet přímým tunelem přesně napříč Zemí a využít samotné gravitace při pohonu cestovatele v takzvaném gravitačním expresu. Předpokládejme, že máte jeden z takových tunelů a skočíte do něj. Zpočátku vás gravitace táhne dolů a vy se pohybujete směrem k zemskému středu a neustále zrychlujete. Ale poté, co jím projdete a začnete se blížit ke druhé straně, gravitace vás potáhne zpátky a bude vás zpomalovat. Takže gravitace pak bude mít brzdící efekt. Nemusíte se bát, že na opačné straně Země budete vystřeleni ohromnou rychlostí do vesmíru. Ve skutečnosti zastavíte přesně na povrchu Země. Budete tam za 42 minut. Ať spojíte přímým tunelem jakákoli dvě města, bude gravitaci trvat 42 minut, než vás dopraví z jednoho do druhého. Předpokládejme, že chcete z Los Angeles do Tokia – trvalo by to 42 minut. Nezáleží na tom, jakou dráhu napříč Zemí si zvolíte, cesta bude trvat vždy 42 minut.

Zakřivení prostoru

Albert Einstein (zdroj: Wikimedia) Jak to funguje, vysvětluje Newtonova matematika. Pokud spojíte Los Angeles s New Yorkem, tunel bude muset být pod určitým úhlem. Úhel snižuje rychlost sestupu. Ale vzdálenost je také menší, a když vyřešíte rovnice, oba vlivy se vyrušily a jste tam opět za 42 minut. Cesta trvá 42 minut bez ohledu na dráhu, kterou zvolíte. Newton zjistil, jak gravitace funguje. Ale bylo potřeba geniality fyzika Alberta Einsteina, aby abychom odhalili, proč tak funguje. Einstein pochopil, že gravitace je způsobena obrovskými objekty (jako jsou hvězdy a planety), které doslova ohýbají samotný prostor. Tato velmi hmotná tělesa zakřivují prostor podobně, jako bychom je položili na obří gumovou podložku. Einstein odhalil, že dráhy planet kolem hvězd jsou přímým výsledkem tohoto zakřivení prostoru. To, co nazýváme dráhou, je ve skutečnosti pohybem po přímé čáře, a když něco padá volným pádem, pohybuje se to po přímé čáře v časoprostoru. Zakřivení časoprostoru ohýbá tento pohyb v uzavřenou eliptickou dráhu. Časoprostor zakřivuje sám sebe.

Potvrzením Einsteinova revolučního objevu je chování hvězd a planet na jejich oběžných drahách v pozorovatelném vesmíru. Nejlépe to bylo prokazatelné na pohybu Merkuru, planety nejbližší Slunci. Velká poloosa dráhy Merkuru se stáčí o přibližně 5600 obloukových vteřin za století ve směru oběhu. To je z 99 procent vysvětlitelné už Newtonovým zákonem. Zbývající odchylka 43 vteřin za století byla vysvětlena až obecnou teorií relativity. A stalo se to jedním z důkazů její platnosti. Země také následuje to, co považujeme za přímou spojnici, nejkratší vzdálenost mezi dvěma body v tomto zakřiveném časoprostoru. Einstein zjistil, že hmota ohýbá nejen prostor, ale i čas. Prohlásil, že od nynějška by fyzikové neměli hovořit odděleně o prostoru a času, ale o časoprostoru jako celku. Vazba prostoru a času se mnohým zdá nepochopitelná, ale je docela zjevná. Pokud si domlouváme schůzku, neřekneme: Sejdeme se ve tři hodiny. To není dostatečná informace. Je třeba další otázka, a ta zní: Kde?! Kdykoli protnete život někoho jiného, učiníte tak v určitém času a prostoru. Einsteinovo poznání, že prostor je zakřivený a že čas a prostor jsou ve skutečnosti propleteny, se stalo základem současné definice gravitace.

Překonání a využití gravitace

Astronauti NASA ve stavu beztíže (foto: NASA, zdroj: Wikimedia) Odkrytí tajemství gravitace umožnilo lidstvu uniknout z pozemských pout a vydat se za zkoumáním vesmíru. Ale jak budou moci budoucí astronauti přežít během dlouhé cesty na Mars oslabující vliv beztížného stavu? Gravitace je naším sluhou, ale i pánem. Je to síla, která pohání lyžaře a snowboardisty z kopce a vystřeluje je do vzduchu. Při dostatečné rychlosti se může vzduchem letící snowboardista na kraťoučký okamžik cítit, jako by se vymkl ze zemské gravitace. Když vyskočíte, dostanete se skutečně do stavu beztíže. Trvání tohoto stavu je určeno délkou vaší dráhy a je funkcí vaší rychlosti. Takže ti snowboardisté, kteří umějí opravdu dobře skočit, mohou dosáhnout jedné, dvou až tří sekund beztížného stavu. Ale nakonec gravitace zvítězí a vysoko letící, volně padající sportovec je podobně jako koule vystřelená z děla stažen zpátky k zemi. V okamžiku, kdy snowboardista vyskočí, tvaruje jeho dráhu volný pád. Je to stejný volný pád, jakému podléhá dělová koule letící vzduchem, a dráha je určena pouze rychlostí a gravitací.

Pro každou planetu platí jiná úniková rychlost. Pokud tuto magickou hranici překonáte, můžete z ní uniknout. Úniková rychlost – minimální rychlost, které musí libovolný objekt dosáhnout, aby odstartoval ze Země, činí asi 11 kilometrů za sekundu. To je 40 000 kilometrů za hodinu. K tomu potřebujete jen jisté množství energie. Vědci už nasbírali dostatek technických dovedností, abychom mohli cestovat na Měsíc, a doufají, že budeme pokračovat k Marsu a dál.

Gravitace nám poskytuje dvě formy energie: potenciální a kinetickou. Potenciální energie je prostě energie, která je uložena – také se jí říká polohová, zatímco kinetická neboli pohybová energie je výsledkem uvolňování potenciální energie. Tento fantastický jev funguje například na horské dráze. Když stoupáte na kopec, vaše potenciální energie se zvyšuje. Na vrcholu horské dráhy máte více energie než dole. Není to žádná podivná abstraktní myšlenka. A když se pak rozjedete z kopce dolů, tato energie se mění v rychlost, v kinetickou energii. Za okamžik začnu přeměňovat svou potenciální energii v energii kinetickou. Pokud surfař najede správně na vlnu, využívá také dvojí formy energie.

Dráha sondy Cassini (foto: Timichal, zdroj: Wikimedia) NASA rovněž využívá tuto energetickou výměnu, aby přidala rychlost svým kosmickým sondám. Když se sonda přibližuje k planetě, získává také kinetickou energii na úkor energie potenciální. Poté se obtočí kolem planety jakoby na kosmické horské dráze a využije prakového efektu, který ji vystřelí dále s vyšší kinetickou energií. Když v letech 1979 a 1980 navštívily kosmické sondy Voyager 1 a 2 Jupiter, prolétly kolem něj a Jupiter je pomocí prakového efektu popostrčil. Nezměnil jen směr pohybu sond, aby zamířily k Saturnu, ale také je urychlil. Využití energie gravitace umožní lidstvu cestovat dále a rychleji napříč Galaxií. Ale mít k dispozici znalosti fyziky a potřebnou techniku je jen jedna stránka věci, když se chceme vydat daleko od Země. Tou druhou je příprava lidí na tvrdé podmínky panující ve vesmíru. Například v kosmické lodi na dlouhé cestě na Mars, daleko od působení zemské tíže, budou muset astronauté žít, pracovat a bavit se ve stavu beztíže, v němž se budou nejen oni, ale i všechny objekty volně vznášet.

Stav beztíže

Stav beztíže v letounu Zero G (foto: jurvetson, zdroj: Wikimedia) Jedna z možností, jak takovýto stav zažít zde na Zemi, je let v tryskovém letounu po parabolické křivce. Lety Zero G se odehrávají ve výškách mezi 8500 až 10 000 metrů. To je zhruba stejná výška, v jaké létají dopravní letadla. Ale tady veškeré podobnosti končí. Dráha letounu je řadou pohybů podobných horské dráze na hranici stratosféry. Podobně jako při jízdě na horské superdráze i letoun Zero G nahromadí při výstupu pod úhlem 45 stupňů potenciální energii. Pasažéři to cítí jako nárůst hmotnosti. Gravitace je měřena v jednotkách G. Jedno G je gravitace, která na nás působí v zemské tíži, když stojíme na zemském povrchu. Jak letadlo stoupá a zrychluje, hodnota G se zvyšuje a lidé mají pocit, že jsou těžší. Letadlo urychluje směrem vzhůru při přetížení necelých dvou G. Jak letoun prolétá vrcholem oblouku, přechází – stejně jako všechno uvnitř – do volného pádu. Nastává beztížný stav. Letadlo prolétává sérii parabolických oblouků, čímž znovu a znovu vyvolává stav beztíže. Pasažéři uvnitř trupu letadla padají volným pádem k zemi, podobně jako výsadkáři, než otevřou padák. Ale co vytváří dojem beztížného stavu?

Vraťme se zpět ke Galileimu. Dokázal, že všechna tělesa padají stejnou rychlostí. Takže když letadlo a lidé uvnitř padají volně k Zemi, udržují vůči sobě navzájem stejnou relativní polohu. A právě proto cítí beztížný stav. Tento pocit trvá 25 sekund, protože právě 25 sekund padáme volným pádem. Je to jako z ohromné horské dráhy. Když motory letounu znovu zaberou a ukončí volný pád, cestující cítí, jak se tíže vrací. Jak by řekl Einstein, beztíže je jenom iluze. Letoun Zero G využívá toho, co Einstein vypočítal v roce 1916 ve své obecné teorii relativity – totiž, že zrychlení je v podstatě to samé co gravitace. Pokud letíte v raketě nebo letounu Zero G vzhůru, přetížení, kterému jste vystaveni, je obdobné, jako když jste taženi dolů gravitací hmotného tělesa, jako je například planeta. Takže gravitace a zrychlení vyvolávají stejný efekt – a proto se cestující v Zero G cítí jako astronauti a zažívají radost z beztíže.

Umělá gravitace

Tyto parabolické lety mají mimo čisté zábavy i seriózní účel. Připravují astronauty NASA na práci a život v kosmu ve stavu beztíže. Takže lidé se naučili, jak během letu simulovat nepřítomnost gravitace. Je ale také možné vytvořit v laboratoři umělou gravitaci? Tyto experimenty jsou důležité pro úspěch budoucích výprav na Mars. Na úsvitu 21. století už dokážeme překonat pouta gravitace a uniknout zemské tíži. Dalším krokem je navrhnout a vyvinout takovou techniku, která nám umožní cestovat, pracovat a žít na jiných planetách. Díky nejmodernější technice stojí lidstvo na počátku nové éry kosmického výzkumu.

Laboratoř MIT (foto: Madcoverboy, zdroj: Wikimedia) Cesta na Mars začíná v laboratoři v MIT. Umělá gravitace může být jednou z cest, jak překonat oslabující efekt beztížného stavu. Od počátku kosmického věku si vědci dělají starosti se škodlivým vlivem stavu beztíže na lidský organismus. Zpočátku se tato otázka týkala jen přežití člověka. V dobách projektu Apollo vědci dokonce ani nevěděli, jak budou lidé reagovat na pobyty ve vesmíru delší než několik hodin. Obávali se hlavně, zda lidé budou schopni řídit loď po dlouhém pobytu ve stavu beztíže. Během výpravy na Mars by se astronauté dostali na dva až tři roky z dosahu zemské tíže. Na to ale není lidské tělo vůbec připravené. Stavba našich těl má udržet naši váhu v prostředí zemské tíže. Gravitace ovlivňuje i fungování našeho kardiovaskulárního systému. Takže když vstáváte z postele, z polohy vleže do vzpřímené, působí v těle regulační systém, který udržuje tlak krve a reaguje proti síle gravitace. Pokusy ukázaly, že dlouhodobý stav beztíže vede k oslabení kostí, ke ztrátě svalů a ke vzniku život ohrožujících krevních sraženin.

Vědci z NASA a Massachusettského technologického institutu testují osobní centrifugální systém, který může tato rizika zmírnit. Chrání jejich srdce, kosti a svaly. A dokonce už na počátku těchto experimentů jsou přesvědčeni, že centrifuga s krátkým poloměrem může být oním univerzálním prostředkem ochrany lidi během dlouhé cesty na Mars. Rotující rameno uměle vytváří přetížení, právě tak jako při jízdě v zábavním parku. Aby se při experimentech v MIT zabránilo kinetózám, tedy aby se jim nedělalo nevolno, leží pokusné osoby tak, aby odstředivá síla nepůsobila na jejich hlavu. Centrifuga při 30 otáčkách za minutu vyvolává tíži jednoho G – stejnou sílu, jaká působí na člověka stojícího na Zemi. Vědci se domnívají, že až se jednoho dne kosmická loď vydá na Mars, měla by být na palubě osobní centrifuga. Astronauti by měli strávit na tomto stroji každý den hodinu času, aby dostali svůj příděl zemské gravitace. Uloží se do toho na krátkou dobu každý den a nechají s sebou docela rychle točit.

Na povrchu Marsu jsou jen tři osminy zemské tíže. Člověk, který na Zemi váží 100 kilogramů, by na Marsu vážil 38 kilogramů. Olympus Mons by lyžař sjížděl jen třetinovou rychlostí ve srovnání se Zemí, nižší gravitace by mu však také umožnila, že by mohl jako akrobat udělat několikrát vyšší skoky. V případě gravitace je to hmotnost, co rozhoduje. Takže na planetě dvakrát hmotnější než je Země, budete vážit dvakrát více. Největší planetou Sluneční soustavy je Jupiter. Stokilogramový člověk by na jeho povrchu vážil obludných 254 kilogramů. A pokud by Jupiter měl pevný povrch, lyžař by zde musel hodně bojovat, aby dokázal povyskočit.

Gravitace v našich službách

Naše znalosti o gravitaci, jak funguje a jak může být využita pro praktické účely, můžeme teoreticky využít dokonce i k záchraně naší planety před jejím definitivním zánikem. Během následujících pěti miliard let naše Slunce začne postupně víc a víc zářit, změní se v rudého obra a nakonec vybuchne a zemře. A jak se bude zahřívat, bude se i nafukovat, až pohltí vnitřní planety Sluneční soustavy, včetně Země. Tou dobou život na modré planetě skončí. Astrofyzik Greg Laughlin však říká, že by bylo možné Zemi alespoň na nějakou dobu zachránit. Prostředí na Zemi by se velmi podobalo nynějším podmínkám na Venuši – drtící atmosféra z oxidu uhličitého, a teploty dostatečné, aby se roztavilo olovo. Lidé by ale mohli poněkud posunout zemskou oběžnou dráhu do větší vzdálenosti od Slunce, kde nebudou teploty tak vysoké. A způsob, jak to můžete udělat, pokud máte k dispozici dostatečně dlouhý čas – opravdu velmi dlouhou dobu, možná až miliardy let – je použít kometu nebo raději planetku.

Tento obrovský přesun by vyžadoval, aby astronauti na palubě kosmické lodi navedli kometu nebo planetku přímo před Zemi. Aby to bylo co nejúčinnější, musela by planetka prolétat velmi blízko Země. Potom by se jako na kosmické horské dráze začaly přeměňovat potenciální a kinetická energie a zbytek by zařídila gravitace. Pokud by se tak stalo, pak by planetka táhla Zemi vpřed a Země by táhla planetku zpět. Výsledkem by bylo, že by Země dostala impuls, aby se mírně zvětšil poloměr její oběžné dráhy, a tím aby se nepatrně zvětšila její vzdálenost od Slunce. A když vše nastavíte tak, aby jeden průlet malého tělesa nastal každých asi 10 000 let, pak by se Země během miliard let mohla dostatečně rychle posouvat, aby držela krok se stále více zářícím Sluncem. Pokud by ale odborníci udělali chybu ve výpočtech, riskantní podnik by skončil katastrofou – došlo by ke srážce planetky se Zemí. Je to ten druh událostí, které způsobují hromadná vymírání živočišných i rostlinných druhů.

Gravitační vlny

Je to právě jedno G, co vyvolává surfařův sen – perfektní vlnu. Ale nespoutané vlny, které si užíváme na Zemi, nejsou jediným druhem gravitací vytvářených vln. Napříč prostorem se valí slapové proudy gravitací ovládaných částic. Podle Einsteina tyto gravitační vlny zaplavují vesmír. Co to ale je? Jakákoli změna v gravitaci vysílá vlnky napříč strukturou prostoru, které se pohybují rychlostí světla. To by měly být gravitační vlny. A proč k nim dochází? Pokud máte dva objekty, dvě kompaktní hvězdy, z nichž každá kolem sebe zakřivuje prostor, a tyto dvě hvězdy se navzájem obíhají, pak tyto zakřivené oblasti vytvářejí vlnu ve struktuře prostoru, která s sebou odnáší energii. A to je nazýváno gravitační vlnou. Každá pohybující se hmota, velká nebo malá, vytváří gravitační vlnu. A podobně jako vlny na pozemském oceánu se i gravitační vlny šíří nepřetržitě napříč vesmírem. Surfař vypuštěný do vesmíru by teoreticky mohl zažívat nadpozemské deformace.

Řídící místnost Laserové interferometrické observatoře gravitačních vln (foto: PhilipNeustrom, zdroj: Wikimedia) Pokud se někde ve vesmíru vytvoří gravitační vlna a projde vámi, budete chvíli tlustý a za chvíli zase hubený. To znamená, že prostor byl zakřiven. Prostor vás v jednom směru učiní tlustším a ve druhém směru vás zmáčkne, a to se opakuje tam a zpět. Aby však vědci mohli zaznamenat slabý signál gravitační vlny, musí být taková porucha šířena mohutným kosmickým tělesem. Může to být černá díra nebo rotující neutronová hvězda. Jiným procesem, který vytváří gravitační vlny, je exploze supernovy. Hvězda exploduje a vyšle do prostoru gravitační vlnu. Nástrojem pro zachycení světlu podobného signálu vlny je LIGO – Laserová interferometrická observatoř gravitačních vln. Na světě jsou dvě identické observatoře LIGO. Jedna je ve státě Washington a druhá v Louisianě vzdálené více než 3000 kilometrů. Pokud přijde gravitační vlna, musí být zachycena oběma laboratořemi, aby byla tato událost potvrzena. Observatoře fungují tak, že v ose interferometru jsou umístěna perfektně vyleštěná skleněná zrcadla. Interferometr je přístroj, který porovnává dvě světelné vlny a hledá mezi nimi rozdíly. Je na ně vysílán přesný laserový paprsek, který je rozdělen mezi dvě kalibrovaná zrcadla. Za normálních okolností, když se světlo odráží uvnitř 4 kilometry dlouhých vakuových trubic ve tvaru L, jsou oba laserové paprsky synchronizované. To znamená, že se navzájem vyruší a žádné světlo z tunelu neunikne. Pokud ale prochází gravitační vlna, je prostor nepatrně protažený nebo stlačený. V důsledku toho jsou laserové paprsky rozfázované a jenom v takovém případě se vyzáří malé množství světla. A dojde k zaznamenání nepatrného signálu, menšího než je průměr lidského vlasu, signálu jedné tisíciny rozměru protonu. Pokud je převeden na zvuk a světlo, může být slyšitelný a viditelný.

Vědci doufají, že zachytí stopu největší události, která se kdy ve vesmíru odehrála: Velkého třesku. Gravitační vlny mohou být nejlepší možností, jak dohlédnout až téměř k počátku vesmíru. Prvních asi 300 000 let po Velkém třesku byl vesmír tak hustý, že byl pro světlo neprostupný a světlo se jím nemohlo šířit. Takže když se vesmírem nemůže šířit světlo, co by mohlo? Gravitační vlna! Problém je, že žádný, ani nepatrný signál gravitační vlny nebyl dosud prokazatelně zachycen. Je to opravdu těžké. Když je Einstein předpověděl, sám si myslel, že je to pěkná myšlenka, ale že je nikdo nedokáže zachytit. Technický pokrok však dává šanci. Vědci pracující s LIGO jsou jako „astronomičtí surfaři“. Sní o dni, kdy budou moci nasednout a svézt se po dokonalé vlně gravitace. Domnívají se, že pozorovali projevy gravitačních vln – ztrátu energie ze systému způsobenou gravitačními vlnami. Ale dosud žádnou nezaznamenali přímo. Pokud by se vědcům podařilo zachytit gravitační vlnu, mohlo by to změnit celou vědu.

Originální názevGravity
Stopáž43 minut
Rok výroby 2008
 ST HD
ŽánrDokument