Strhující rekonstrukce bojů o ovládnutí Atlantského oceánu za 2. světové války: 1939–1940. Britsko-kanadský dokumentární cyklus
Severní Atlantik byl významným bojištěm druhé světové války a jedním z míst, kde se rozhodovalo o osudu celého konfliktu. Velká Británie byla životně závislá na dodávkách zásob ze Severní Ameriky. Toto zásobování zajišťovaly konvoje nákladních lodí, doprovázené vojenskou eskortou. Konvoje byly ovšem terčem útoků německých ponorek. Bitva v Atlantiku se stala nejdelší vojenskou kampaní celé války, během níž se poměr sil na bojišti několikrát změnil. Do vývoje událostí zasáhly nové technické vynálezy – především britský sonar. Klíčovou roli měly pro Brity i informace výzvědných služeb, které umožnily rozluštit německou šifru Enigma. Hlavní zásluhu na konečném vítězství Spojenců mělo ovšem úsilí a hrdinství vojenských i civilních námořníků.
- Athenia – 1. oběť ponorek během 2. světové války
- Tajně budované německé ponorky
- Konvoje – osvědčená taktika
- City of Benares – loď, která evakuovala britské děti do Kanady
- Vlčí smečky
- Kanadské korvety
- Závěr
Athenia – 1. oběť ponorek během 2. světové války
Německé ponorky se staly jednou z nejobávanějších zbraní 2. světové války. Den před vypuknutím válečného konfliktu proplula kolem severozápadního pobřeží Irska německá ponorka U-30 s 11 torpédy a 44 členy posádky na palubě. Týž den vyplula z Británie do Kanady také osobní loď Athenia, kde většina z 1100 pasažérů na palubě prchala před nacisty. „Uprchli jsme z Československa týden potom, co nás obsadili Němci. Rozhodli jsme se, že odjedeme z Evropy. Věděla jsem, že dříve nebo později vypukne válka, ale netušila jsem, že začne právě tehdy,“ vzpomíná Židovka Marianne Youngová, která plula spolu se svým manželem.
Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku 3. září 1939. V 16:30 byla loď Athenia zpozorována asi 400 km severozápadně od irského pobřeží posádkou ponorky U-30. Velitel, kapitán-poručík Fritz Julius Lemp, nevěděl, zda jde o civilní nebo válečnou loď. „Podle kurzu té lodi jsme odhadovali, že míří z Anglie do Kanady nebo Spojených států. Sledovali jsme ji až do soumraku. Velitel nechtěl udělat žádnou chybu,“ říká radiotelegrafista Georg Högel z ponorky U-30. Protože však Athenia nebyla osvětlená, nakonec Lemp usoudil, že je to ozbrojený pomocný křižník a rozhodl se ho torpédovat. Teprve když loď vyslala signál volání o pomoc, pochopil Lemp, že udělal tragickou chybu.
Athenia se stala první obětí ponorek během 2. světové války. Akce, která si vyžádala životy 118 mužů, žen a dětí, byla porušením všech mezinárodních dohod. Její potopení názorně prokázalo účinnost ponorkových torpéd, ale z propagandistického hlediska to byla katastrofa, a tak se Němci snažili zahladit všechny stopy. „Ve Wilhelmshavenu přišla na palubu skupina vysokých důstojníků. Všechny svolali do oddělení torpédometů a dostali jsme rozkaz mlčet o všem, co se stalo. Zápis o potopení lodi Athenia byl z palubního deníku vymazán,“ přiznává Högel. Jedním z hlavních důvodů bylo, že zde přišlo o život i 20 Američanů, přestože, Spojené státy byly ve válce neutrální. Protože samo Německo nemělo po podobné zkušenosti z 1. světové války zájem na tom, aby vyprovokovalo USA ke vstupu do konfliktu, obvinil nakonec Joseph Goebbels Winstona Churchilla, že Athenii potopili Britové, aby zatáhly Spojené státy do války. Jak říká Warren Kimball z Rutger university, Churchill by byl potěšen, kdyby měl ve válce proti Německu Ameriku po svém boku. Čekal proto, jak Američané zareagují. Jen málokdo v USA ale toužil znovu bojovat v Evropě. „Krveprolití 1. světové války nepoznamenalo jen Evropu, ale i Spojené státy. Proto panoval odpor k tomu, aby americká vojska prošla novou krvavou lázní v evropských zákopech,“ vysvětluje Kimball.
Tajně budované německé ponorky
Británie zůstala pod německým náporem odříznuta. Situace byla tak kritická, že by země dokázala bez zásobování základními surovinami přežít pouhé 3 týdny, potom hrozilo zhroucení. Bez americké pomoci se musela Británie obrátit na Kanadu, která byla částí Britského impéria, takže pomoc byla samozřejmostí. Ospalé přístavy Halifax a Sydney v Novém Skotsku se najednou staly centry jedné z největších logistických operací na světě.
Velkou Británii a Kanadu odděluje 4,5 tisíce km oceánu. Británie byla přesvědčena, že Královské námořnictvo je nejsilnější na světě a dokáže obchodní lodě snadno ubránit. Ale nepočítala s bezohledností a velitelskými schopnostmi jednoho muže – německého velitele ponorkového loďstva Karla Doenitze, který měl plán, jak britské námořnictvo porazit.
Doenitz sloužil během 1. světové války jako velitel ponorky, která byla potopena britskou lodí, a on padl do zajetí. Od té doby toužil po pomstě a před vypuknutím 2. světové války osobně dohlížel na budování ponorkové floty, která tajně probíhala navzdory tomu, že země měla po 1. světové válce stavbu ponorek zakázanou. Doenitzovi se podařilo poměrně rychle vybudovat moderní ponorkové síly. Jejich základem byla ponorka typu VII, která se dvěma dieselovými motory dokázala na hladině plout rychlostí 1. uzlů, tedy rychleji než většina nákladních lodí, a bez vynoření urazila až 175 km. Výzbroj tvořil kanon ráže 88 mm, ale hlavní zbraní bylo 5 torpédometů s 11 torpédy.
Královské námořnictvo hrozbu podcenilo – věřilo, že ponorky pro jejich technické nedostatky snadno zničí. Na hladině byly ponorky snadno zjistitelné a prakticky bezbranné, v případě ponorek plujících pod hladinou Královské námořnictvo bezvýhradně spoléhalo na novou technologii sonaru, jenž pro zaměření těles pod hladinou používal zvukové vlny. Ale sonar měl jednu zásadní nevýhodu – kratší dosah než ponorková torpéda.
Nevýhoda se naplno projevila, když mimo dohled sonaru lodi Courageous se 48 letadly na palubě slídila ponorka U-29. Když kapitán-poručík Otto Schuhart zpozoroval Courageous, vycítil příležitost a odpálil 3 torpéda, která vyrazila k boku letadlové lodi. Torpéda vyrvala v jejím boku velké otvory a osud Courageous byl zpečetěn.
„Vyběhl jsem na letovou palubu a viděl ostatní, jak skáčou do vody. Sklouzl jsem po pravoboku do vody a začal rychle plavat, abych se dostal co nejdál. Viděl jsem, jak se naše loď potápí do vln. (…) Potom jsem zaslechl námořníky, kteří plavali nedaleko. Dva torpédoborce, které nás doprovázely, nemohly zastavit a sbírat trosečníky, protože by se staly samy snadnou kořistí,“ vzpomíná John Cannon, který na Courageous sloužil. Jeho jedinou nadějí na záchranu představovala po dvou hodinách ve vodě obchodní loď Dido, proplouvající kolem.„Začal jsem plavat k Dido. Plaval jsem strašně, strašně dlouho a byl jsem už hrozně unavený. Zvláštní je - nevím jestli mi rozumíte – ale utopení mi najednou nepřipadalo tak strašné, jak se říká. Cítil jsem se tak unavený, že se mi chtělo jen spát.“ John Cannon byl zachráněn, ale z posádky 1260 mužů jich 519 zahynulo, včetně kapitána.
Dvě torpéda z relativně malé ponorky dokázala poslat ke dnu jednu z velkých lodí britské floty. Bylo jasné, že královské námořnictvo ponorkovou hrozbu hluboce podcenilo. Aby se předešlo dalším ztrátám, dostalo všech 6 britských letadlových lodí zákaz operovat v oblastech, kde hrozil útok ponorek.
Už za měsíc po potopení letadlové lodi Courageous přišel útok, který vzbudil mimořádný ohlas. Korvetní kapitán Günter Prien pronikl s ponorkou U-47 na pečlivě střeženou základnu Královského námořnictva Scapa Flow. Dokázal proklouznout protiponorkovými sítěmi a torpédovat bitevní loď Royal Oak, vyzbrojenou děly ráže 380 mm. Ve své době patřila k nejsilnějším v celém Královském námořnictvu. Loď se v mrazivé vodě potopila během 13 minut. Zahynulo přes 800 mužů posádky. Většina se utopila, když se chtěli dostat průlezy z potápějící se lodi. Potopení lodi Royal Oak bylo v Británii považováno za národní tragédii. Dokonce i Churchill připustil, že útok byl „ukázkou profesionality, zkušeností a odvahy“.
Günter Prien se stal v Německu národním hrdinou: v Berlíně ho vítaly nadšené davy a Hitler mu udělil vysoké německé vyznamenání – Rytířský kříž k Železnému kříži. Pro Karla Doenitze to bylo potvrzení teorie, že ponorky mohou Německu vyhrát válku, Brity zase zkáza Royal Oak konečně probudila.
Konvoje – osvědčená taktika
Německé ponorkové hrozbě se Britové rozhodli čelit taktikou, která se osvědčila již za 1. světové války – zavedením konvojů. Obchodní lodě byly v konvoji shromážděné do poměrně sevřené formace, doprovázené malým počtem eskontních plavidel. Přinášelo to celou řadu taktických výhod. V konvoji mohlo být velké množství, i stovky, plavidel chráněné malou eskortou válečných lodí.
Konvojový systém byl zaveden o Vánocích roku 1939. Ponorkám se podařilo najít 110 osamoceně plujících lodí, ale jen 4 dokázaly potopit. V konvojích proplulo téměř 6000 plavidel. Doenitz začínal být z nepatrných úspěchů svých ponorek nervózní a neustále narážel na překážku: požádal Hitlera o 300 nových ponorek, ale zatím jich dostal necelých 60.
A druhý problém: Severní moře i Lamanšský průliv ovládali Britové, a aby se německé ponorky dostaly do Atlantiku, musely obeplout Británii ze severu. Znamenalo to týden plavby navíc a omezovalo to jejich akční rádius na pouhých pár set kilometrů od pobřeží Irska. Karta se obrátila poté, co se v červnu 1940 Francie vzdala. Doenitzovi se tím naskytla nečekaná příležitost a mít základny přímo na pobřeží Atlantiku.„Německo se stalo atlantickou velmocí se stabilními základnami na pobřeží. Jeho ponorky měly najednou trasy konvojů o celý týden plavby blíž. Jejich efektivita prudce vzrostla,“ říká Andrew Lambert z King's College London. Když navíc z Berlína přišlo povolení zahájit neomezenou ponorkovou válku, žádná loď už nebyla v bezpečí.
City of Benares – loď, která evakuovala britské děti do Kanady
Když Luftwaffe zahájila v létě 1940 nálety na britská města, poslali někteří rodiče děti na druhou stranu Atlantiku. Devadesát dětí takto vezla do kanady loď City of Benares. Když se konvoj dostal 800 km od Liverpoolu, eskorta Královského námořnictva ho opustila a vyrazila vstříc dalšímu konvoji – domnívala se totiž, že jsou už mimo dosah německých ponorek. Pátý den plavby děti uložili do postelí v pyžamech, zatímco dosud vždy spaly oblečené a v záchranných vestách. Tři minuty po desáté zasáhlo loď City of Benares torpédo – přímo pod kajutami s dětmi. Loď se silně naklonila, takže bylo obtížné spustit záchranné čluny. K útoku došlo 450 km od Rockallu, oblasti, která do té doby byla považovaná za bezpečnou. Teď se ale stala pro německé ponorky z francouzských přístavů snadno dostupná.
Tehdy jedenáctiletý Colin Ryder Richardson vzpomíná na chvíle, kdy se podařilo najít cestu k záchranným člunům:„Stáli jsme tam, na sobě většinou jen župany, bačkory, v ruce medvídka nebo jinou hračku. Vůbec jsme netušili, co nás čeká.“ Poté se ocitl na záchranném člunu mezi mrtvými a umírajícími: „Snažili jsme se 
udělat to, co bylo nutné – dostat mrtvá těla ven z člunu.“ Po dvaceti hodinách ve vodě byl zachráněn, ale většina dětí takové štěstí neměla. Z 90 jich 77 zahynulo.
Potopení lodi City of Benares šokovalo celý svět. Noviny psaly o válečném zločinu, ale pro Královské námořnictvo to znamenalo především jedno: německé ponorky mohly z nových francouzských základen operovat mnohem dál v oceánu. Bitva o Atlantik se dostala do nové, mnohem krvavější fáze.
Vlčí smečky
Nejbezpečnější ochranou konvojů proti útokům ponorek byla i nadále eskorta válečných lodí. Viceadmirál Doenitz musel vymyslet, jak překonat jejich palebnou převahu, a přišel s novou odvážnou taktikou, která mohla přetnout životně důležité zásobovací linie a způsobit zhroucení Velké Británie. Nazval ji vlčí smečky.
Atlantský oceán se rozkládá na 77 milionech čtverečních kilometrů. První částí nové Doenitzovy taktiky bylo vytvoření řetězce ponorek, prohledávajících oceán. Ty zůstávaly v trvalém radiovém kontaktu se základnou. Aby se předešlo prozrazení zpráv, používaly ponorky propracovaný kódovací systém zvaný Enigma. „Když jsme měli v severním Atlantiku víc ponorek, řídilo celou akci velitelství. Pokud jsme zpozorovali konvoj, nahlásili jsme jeho polohu na základnu. Útočit jsme nesměli,“ vysvětluje Günter Heinrich, velitel ponorky U-960. „Představte si smečku vlků nebo psů, ovšem na dálkové ovládání. Každá ponorka musela denně podávat hlášení, aby lidé, kteří sledovali její pozici, mohli na velitelství předávat přesné zprávy o pohybu všech ponorek,“ říká kanadský vojenský historik Marc Milner.
Jakmile Doenitz vydal rozkaz, zahájily ponorky útok, ovšem ne pod vodou, ale na hladině, kde byly rychlejší a pohyblivější. Navíc je tam nebylo možné zachytit sonarem. Nejúčinnější byly útoky v noci, kdy bylo malou siluetu ponorky prakticky nemožné odhalit.
K první významné prověrce Doenitzovy taktiky došlo, když se konvoj SC-7 vydal na sedmnáctidenní plavbu z Kanady do Velké Británie. 35 lodí vezlo náklad oceli a řeziva, většina z nich ale byla stará a pomalá a Královské námořnictvo mohlo pro konvoj vyčlenit jen malou eskortu. Ideální cíl pro vlčí smečku.
O 11 dní později se ke konvoji poblíž Irska připojily další 2 eskortní lodě. Konvoj zpozorovala ponorka U-48, nahlásila jeho polohu na velitelství a dostala příkaz vyčkat na další ponorky, které se ke konvoji stahovaly. Dorazily během dvou dnů a vlčí smečka pěti ponorek byla připravena k lovu. Útok vedl Otto Kretschmer, známý jako „tonážní Král“, protože už potopil lodě o celkové tonáži čtvrt milionu tun. Do svého deníku si zapsal: „Eskorta byla na hlídkových pozicích a vystřelovala světlice, protože měsíční světlo neskýtalo dostatečný přehled. Vybral jsem si loď v zadní části konvoje.“ Většina ponorek zastavila útok, až když spotřebovala všechna torpéda. Během jediné noci bylo potopeno 20 lodí, víc než polovina celého konvoje, z posádek zahynulo přes 100 námořníků. Pro Doenitze to znamenalo velké vítězství a potvrzení toho, že taktika vlčích smeček funguje.
Charles Gonsalves, který na lodi sloužil, je přesvědčen, že Královské námořnictvo mohlo udělat pro ochranu konvoje víc: „Podle mě šlo o vědomou nečinnost. Jak jinak si vysvětlit, že celý konvoj s 35 loděmi doprovázel jediný torpédoborec?“
Konvoje nutně potřebovaly silnější eskorty, které by je chránily před útoky ponorek. Britský ministerský předseda Churchill se obrátil na amerického prezidenta Roosevelta s žádostí o pomoc, ale ve Spojených státech byl volební rok a většina Američanů válku odmítala. Roosevelt mohl nabídnout nejvýš 50 starých torpédoborců z 1. světové války. Tyto zastaralé lodě byly stěží vybavené na to, aby překonaly drsný Severní Atlantik, natož aby odrážely útoky vlčích smeček.
Nakonec bylo 6 torpédoborců odesláno do Kanady, pro níž i toto představovalo vítanou posilu. Kanaďané ovšem netrpěli jen s nedostatkem lodí, ale i posádek. Ralph Hennessy z Kanadského královského námořnictva říká: „Lodě jako torpédoborce nebo korvety vyplouvaly často s nezkušenými posádkami. Většina mužů moře v životě neviděla.“ KKL - Královské kanadské loďstvo se stávalo často terčem britských vtipů. „Říkalo se, že ta zkratka – KKL – ve skutečnosti znamená Královské katastrofální loďstvo,“ dodává vojenský historik Marc Milner.
Kanadské korvety
Aby mohlo kanadské námořnictvo sehrát nějakou úlohu v protiponorkovém boji, potřebovalo kompletní reorganizaci. To, co běžně trvalo roky, se teď muselo zvládnout za pár měsíců. Kanada začala mohutně posilovat své eskortní síly pro Atlantské konvoje. Existoval pouze jediný typ lodi, který bylo možné začít rychle vyrábět v dostatečném množství – korvety. Podle Churchilla byly „levné a otravné“: levné výrobně a otravné pro německé ponorky. „Korvety mohl stavět každý, kdo uměl ohnout a snýtovat kus plechu. Díky jednoduché konstrukci bylo možné zahájit hromadnou výrobu za pomocí jednoduchých technologií. Korvety mohly stavět i menší loděnice bez specializovaných odborníků,“ vysvětluje Milner.
Korvety byly vyzbrojeny dělem ráže 100 milimetrů na přídi a dvěma skluzy pro hlubinné nálože na zádi. Osvědčené a spolehlivé parní stroje zvládaly i krátké sprinty, potřebné při pronásledování ponorek, ale jejich zastaralá koncepce představovala zároveň omezení. V dané situaci ale byly korvety největší nadějí v boji proti německým ponorkám a v prostorách Atlantiku se záhy zapojily do bojů s vlčími smečkami.
„Původní určení korvet bylo docela prosté – měly sloužit jako ‚holky pro všechno‘ v pobřežních vodách. Nikdo nepočítal s tím, že by nesly břímě války v Severním Atlantiku,“ říká vojenský historik Marc Milner. Ralph Hennessy z Královského kanadského námořnictva doplňuje: „Když se korvety dostaly na rozbouřené moře, kruté počasí s nimi hrozně cloumalo. Plavba na nich byla utrpením. Posádky byly většinou celý den mokré. Spaly v mokrém oblečení, pracovaly v mokrých šatech. Byla jim zima a ustavičně mrzly.“
Když se korvety Chamblay a Moose Jaw pokoušely dohnat vzdalující se konvoj, zachytily ponorku. Chamblay svrhla hlubinné nálože, ponorka U-501 se musela vynořit, spatřila ji korveta Moose Jaw a změnila kurz, aby ji taranovala – najela na ni. „Následovala rychlá akce s překvapivým vývojem. Když plula obě plavidla bok po boku, pokusilo se několik mužů z věže ponorky přeskočit na palubu korvety. Korveta se odpoutala a posádce ponorky se podařilo dostat vlastní plavidlo pod kontrolu. Po dalším krátkém pronásledování byla ponorka znovu taranována a potopila se,“ vysvětluje Milner. Kapitán ponorky U-501 a trosečníci z její posádky padli do zajetí.
Závěr
Během podzimu 1940 vlčí smečky bezohledně plenily jeden konvoj za druhým a zásobování Británie se dostalo na nejnižší úroveň od začátku války. Posádky německých ponorek se vracely do Bretaně jako hrdinové, při návratu je vítal osobně sám Doenitz, který jako bývalý kapitán dobře věděl, jak těžké a nebezpečné podmínky panují na palubách ponorek, a staral se, aby posádky netrpěly žádným nedostatkem.
Doenitzova taktika vlčích smeček se plně osvědčila. Potřeboval ale více lodí. Když mu Hitler slíbil každý měsíc 29 nových ponorek, byl Doenitz skálopevně přesvědčen, že dokáže Německu vyhrát válku. Winston Churchill byl v daleko horší situaci. Hrozilo, že německé ponorky Británii vyhladoví a přinutí ke kapitulaci. Pokud se Britové chtěli vyhnout porážce, museli najít způsob, jak proti vlčím smečkám nepřátelských ponorek bojovat. Ale než získali nové technologie a nové tajné zbraně, mohli jenom doufat.
