Ženská odysea
Dokument, bilancující současný stav diskuse o tzv.ženské otázce. Ta je podstatně dál, než by se mohlo zdát: stínová vláda sociálně demokratických žen například dokazuje při vší nešikovnosti, s jakou byla prezentována, že české ženy přecházejí od verbalizace svých problémů k vývoji strategií, jak tyto problémy řešit. Ve společnosti by pro to mohlo být porozumění: z výzkumů vyplývá, že navzdory rozpačitému přístupu české společnosti ke všemu, co zavání ženskou otázkou či snad nedej bůh feminismem, přece jen sílí latentní potřeba větší účasti ženské populace na veřejném dění. Jestliže v roce 1991 převažoval názor, že nadřízeným by měl být muž, myslí si to dnes už jen 40% dotázaných, zatímco většině je to jedno. Roste rovněž počet lidí, litujících, že je tak málo žen v politice. Na druhé straně přetrvává v rodinách ale pořád ještě přesvědčení, že profesní kariéra je spíš pro muže než pro ženy. A to navzdory skutečnosti, že zhruba v polovině rodin přispívají oba manželé do domácnosti stejným dílem.
Podle socioložky Marie Čermákové mají sice ženy zakotvena rovná práva v ústavě, ale škutečná praxe se od teorie značně liší, protože ženy nemají rovné šance a příležitosti. Na výplatních páskách činí rozdíl mezi mužem a ženou při stejné kvalifikaci a nasazení v průměru skoro třetinu a tyto nůžky se rozvírají se vzrůstajícím vzděláním; vysokoškolačky dosahují už jen 64% příjmu svých mužských kolegů. Ženy jsou také první na řadě, když je nutno propouštět. Nezaměstnaností jsou ohroženy dvojnásobně víc než muži.
K nárůstu diskriminačních praktik dochází rovněž v zahraničních firmách, které se "českým nepsaným normám v pohledu na ženskou pracovní sílu" hbitě přizpůsobují. Ženy se proti tomu zpravidla nejen nebrání, nýbrž odmítají si vůbec přiznat, že jsou diskriminovány. Na rozdíl od západních společností, kde funguje ženská solidarita, české ženy tuto strategii v pracovním systému, tedy podporu žen ženami, tvrdě odmítají, popřípadě bojkotují. Jenže kdo se má postarat o nápravu, když ne ony samy?
Mladé a vzdělané ženy na západě dnes stále častějí odmítají volit mezi rodinou a kariérou, nýbrž považují za přirozené, že budou mít obojí. Chtějí ovšem žít normálním životem a ne se uštvat. Logicky tedy vyžadují odpovídající podmínky, a to i v pracovním prostředí, které je tradičně ušito na míru mužům a ženský potenciál nechává zpravidla ležet ladem.
"Není ženské otázky, nýbrž pouze otázky lidské", byl přesvědčen svého času TGM. Jenže časy se mění. Pod koberec, kam se ženská problematika a otázky emancipace zametají poté, co se je komunismu podařilo takřka dokonale zdiskreditovat, se toho každopádně už moc nevejde.