Velvyslanec pop-jazzu se svými hvězdami v roce 1964

Každá diskuse o jazzové trubce musí začínat Louisem Armstrongem (190l až 1971), v jehož projevu hudba New Orleansu vrcholí. Armstrong však nebyl jen trumpetistou, který se stal symbolem jazzu pro posluchače na celém světě: byl a je hlasem svého národa, který promlouvá jeho prostřednictvím. Byl přitom prostý člověk a pokud šlo o verbální inteligenci, zmátl mnoho svých příznivců. Ale narodil se v době, kdy mohl logicky přejít od folklorního jazzu z New Orleansu k naprostému individualismu v umění, aniž ztratil svou orientaci nebo obdivuhodné vokální vlastnosti, svůj smysl pro hudbu tvořenou pro obyčejné lidi. Sám sebe L. Armstrong za umělce nepokládal. Nejvíce se přiblížil k něčemu, co mohlo vypadat jako soud o vlastním umění, když řekl: „Páni, jenom nikdy nebýt pozér!“ Jeho styl má blíž k lidovému než vysokému umění. Tak jako zpěváci blues od Mississippi dokážou nenáročným popěvkem vyjádřit všechen žal a bolest svého údělu zachytit, tak dovedl i Louis Armstrong vdechnout hlubokou a mocnou stopu citu do skladeb, které jsou při povrchním pohledu jenom obyčejná taneční čísla. Jeho nenapodobitelný tón trubky je zářivý, naříkavý, žhavý, statečný a vždycky plný dobré naděje. Při Armstrongově mohutně pulzujícím vibratu a v tom, čemu Leonard Bernstein říkal „nádech bolesti“ v tónu, nás „mrazí po těle“.

Napište nám