Stará domovní znamení

Znamení řemesel a obchodu jsou především z doby, kdy řemeslo mívalo zlaté dno. Na pražských domech zůstaly symboly, jimiž mistři jednotlivých oborů označovali své dílny. Dodnes je z nich jasné, jakého řemeslníka hledat v domě U Tří housliček či U Zlatých nůžek nebo U Tří zlatých sekyrek. Režie A. Kopřiva

Zbytky řemeslné symboliky na fasádách pražských domů pocházejí z před-industriální doby, kdy městské řemeslo vskutku mělo zlaté dno. Aby se ochránili před konkurencí a zajistili si výhradní odbyt, začali se mistři jednotlivých řemesel už ve 14. století sdružovat v cechy, vybavené královskými privilegii a cechovními řády. Mistrem se však mohl stát jen měšťan, rozumějte – majitel vlastního domu. V čele cechu pak stál volený cechmistr, který pečoval o důležité listiny a cechovní relikvie.

Každý cech vlastnil svůj erb, vyrytý do pečetidla, vyšitý nebo namalovaný na korouhvi i na pohřebním štítu a měl svého „patrona“, svatého ochránce, v některém ze světců. Z praktických důvodů se mistři téhož řemesla zpravidla usazovali v jedné ulici, která pak dostala podle nich jméno. Některá jména se dochovala až dodnes.

V dnešní Řeznické a jejím okolí bylo ve středověku na 100 řeznických krámů. Cechy či cechovní bratrstva měly velký charitativní a svépomocný význam. Na památku po nich zůstaly cechovní erby, které obsahovaly typický symbol řemesla, čitelný i pro negramotné. A právě tyto znaky vešly do domovních znamení jako poutače.

Pekaři

Pekaři chodili spolu s mlynáři pod červenou korouhví se znamením preclíku a calty. Pekaři pekli veškeré pečivo z kynutého těsta, především žitný chléb jako základní potravinu. Slovo „chléb“ bylo ovšem ve středověku synonymem pro pečivo. Podle mouky a přísad prakticky vše, co pečeme dodnes.

U Hebenštrajtů

Předchůdce renesančního domu v Tomášské ulici dlouho nepotřeboval znamení. Stačilo, aby se řeklo: U Hebenštrajtů, což byla v předbělohorské Praze jedna z nejbohatších kupeckých rodin, a hned to zaznělo posvátnou úctou k majetku, ale také lidskou škodolibostí. Hebenštrejt postavil dům v 60. letech 16. století po požáru, a zřídil v něm filiálku pro svého syna. Ten však záhy propadl pití, přivedl na mizinu sebe i rodinu a pak záhy zemřel.

Název domu U Hebenštrajtů se tradoval po desítky let, až jej o století později ve zchátralém stavu zakoupil pekař Kryštof Krob. Ambice měl, jak svědčí optimistický nápis na domovním znamení z přestavby roku 1654. Ale Bůh neučinil nad svým věrným zázrak a na dům U Hebenštrajtů radost ani štěstí neseslal. Pekař Krob se zadlužil, poctivou pekařinou z dluhů nevybředl a brzy zemřel. Vdova Krobová byla ráda, že jí ponechali světničku na dožití.

Když dům U Zlatého preclíku po roce 1738 barokně přestavěl František Preyhauser, pekařinu již neprovozoval. Domovní znamení ale zachoval, jen kamenný preclík přestěhoval do dvora a fasádu ozdobil modernějším štukovým – zlatým.

Dům U Bílého preclíku

Naproti kostelu, míněno Pražskému Jezulátku, jak se v kronice praví, stojí Dům U Textorů po Janu Textorovi, dnes Dům U Bílého preclíku. Domovní znamení nechali na dům zasadit při jeho barokní přestavbě pekař Andreas Lerch s manželkou Sofií. Datum přestavby a iniciály domácích pánů vyčteme přímo z desky s nápisem. Pekařská živnost zjevně prosperovala a říkalo se, že pan Andreas Lerch pěkně šidil, až byl za to v koši ve Vltavě máčen.

Řezníci

Pro život města byli hned vedle pekařů nejdůležitější řezníci. V cechovní hierarchii dokonce přednější! V procesích chodívali vždy v čele a požívali největší vážnosti. Dalším z důvodů byl i jejich znak: český lev v červeném poli s korunou na hlavě, držící v prackách řeznickou sekeru – širočinu.

U Bílého lva

Domovní znamení U Bílého lva ve Vlašské ulici je zmiňováno poprvé roku 1628 v souvislosti s požárem v sousedství. Prameny jsou ovšem natolik neúplné, že víme jen o dvou dočasných majitelích z té doby – prvním byl stavitel Ulrich Aostalli, druhým truhlář Ondřej Geiger. Lev tedy mohl i nemusel být řeznickým.

U Zlatého lva

V předbělohorské době měl dům ke všemu ve znamení Červeného vlčka a Lev s kotvou se na domě objevil až v polovině 17. století. Jeho současná štuková podoba vznikla koncem 18. století a spolu s průčelní zdí je to jediné, co přečkalo generální přestavbu z roku 1932.

Pivovarnická řemesla

Zpočátku pivo vařil každý pražský dům vybavený právem várečným. Sladovníci vyráběli z obilí slad, sládci vařili pivo, nákladníci to finančně zajišťovali a šenkýři čepovali. Dodnes bdí nad pivovarnictvím jako patron svatý Václav. V úředním znaku pražských sladovníků jsou zobrazena zkřížená sladovnická prkénka, řečená limpy, užívaná jako hřebla k přehrabování zeleného sladu během jeho sušení na hvozdu. Symboly pivovarnických řemesel byly rovněž i dřevěná lopata, kopist, šoufek a džber.

U džberu

Podle džberu na průčelí dostal přezdívku i majitel domu, královský písař Mikuláš Navara, řečený Mikuláš Čber. Dobře sloužil králi Václavu IV. a po jeho smrti zůstal věrný královské straně. Husité s ním za to krutě naložili. Když byl roku 1421 polapen v Českém Brodě, zabednili ho do sudu a vhodili na hranici. Příběh o tragickém konci písaře Čbera přetrval věky, zatímco pivovar i znamení upadly v zapomnění. Jedinečnou osobitost vrátil domu až současný majitel. Dávné domovní znamení v jeho nynější podobě ztvárnil sochař Milan Vácha a vsazeno bylo roku 2001.

Výrobci hudebních nástrojů

Výrobci hudebních nástrojů netvořili samostatné cechy. Byli spíše ojedinělí a výjimeční, zato měli čilé mezinárodní kontakty, jak dosvědčují dějiny domu zvaného Lautemacherovský, tedy mistrů loutnařů.

U Tří housliček

Znamení Domu U Tří housliček v Nerudově ulici má rodokmen ne právě ledajaký. Začíná v italské Cremoně u jména Niccolo Amati a pokračuje přes tyrolskou školu Jakoba Steinera k jeho odchovanci Tomáši Edlingerovi. Už roku 1667 patřil dům Barboře loutnařce, vdově po loutnaři Otovi, kde i její zeť Leonard Pradter vyráběl strunné nástroje pro hudebníky loretánského kostela. Po jeho smrti se vdovy i domu ujal právě Tomáš Edlinger a vytvořil zde evropsky proslulou dílnu s mnoha pokračovateli, kteří se pyšnili tím, že mají „pražskou školu“. Jeho syn Josef Jáchym tu houslařil až do roku 1748 a na jeden z jeho nástrojů hrával i Beethoven. Znak řemesla dali Edlingerové na dům někdy kolem roku 1700 na paměť tří generací houslařských rodin.

I k tomuto domovnímu znamení se váže pověst. O tajemných nočních koncertech. To když se čtveřice malostranských strašidel dozvěděla, že kdosi v domě vyrábí tajemné hrací bedýnky a ze zvědavosti se je rozhodla prozkoumat. Příšerné vrzání mistra houslaře budilo. Až si na strašidla počíhal. Že však byla hodná a hudbymilovná, nechal se uprosit, aby je naučil hrát. Za to mu o půlnoci namísto strašení spustil housličkový kvartet. Poslední noc měla k ránu strašidýlka po svém koncertování příliš naspěch, aby je lidé za světla nespatřili, a proto ty čtvrté housličky pověsila tak nešikovně, že už tam dnes nejsou vůbec vidět. Od toho dne se každý den v půlnoci nad Malou Stranou rozezvučela líbezná melodie a ráno pak visely housličky pod okny houslařovy dílny.

Krejčí a oděvní řemeslníci

Krejčovina je jediným z dlouhé řady textilních a oděvních řemesel, která dosud pracuje tradičním způsobem. A že těch řemesel bylo! Jmenujme alespoň tkalce, soukeníky, postřihače suken, valcháře, barvíře látek, kloboučníky, parukáře, ozdobníky, rukavičkáře, punčocháře, krumpléře, knoflíkáře, prýmkaře, měšečníky a vačkáře, co vyráběli váčky jako peněženky. A také vetešníky. Ti přešívali ze starého nové. Znamením krejčích byly samozřejmě nůžky, bez nichž se řemeslo neobešlo. A jako řemeslný symbol patří k nejstarším doloženým cechovním znamením v Praze.

U Zlatých nůžek

Už v roce 1568 nesl Dům Na Kampě domovní znamení Zlatých nebo také Žlutých či Stříbrných nůžek. Barvy se během staletí měnily, ale symbol domu zůstával. Ve své původní renesanční podobě byl daleko skrovnější. Dnešní podobu mu vtiskl Ignác Palliardi roku 1804.

Tesaři

Když vzduchem zasviští ostří, účinek bývá zpravidla neodvratný, podobně jako úder blesku. Proto také sekyrku v mnoha mýtech mají vládci nebes, hromovládci jako znak síly, moci a svrchovanosti. Ale sekyrka je také nezbytný pomocník v mnoha lidských činnostech. Ve 14. století pracovalo v Praze víc jak 70 tesařských mistrů. Většina z nich sídlila na Novém Městě, kde byl „dřevěný trh“. Kmeny plavené po Vltavě se na Výtoni vytínaly a rozprodávaly. Poté je tesaři sušili, louhovali a impregnovali podle účelu použití.

U Tří zlatých sekyrek

Znamení dal na dům v ulici Úvoz umístit do zdobné kartuše někdy v 60. letech 16. století určitě tesař, když dům povstal ze spáleniště po malostranském požáru z roku 1541. Takhle krásně barokně byl dům přestavěn ve 40. letech 18. století. Zajímavé je, že tady byl průchod až na Radnické schody.

Truhláři

Truhláři se oddělili od tesařů s tím, jak narůstala kultura bydlení a nároky na pohodlí. Za jejich hlavní kumšt bylo považováno hotovení stolů, proto se ještě v 15. století nazývali stolaři.

U Zlaté sesle

Je poprvé písemně zmiňován v roce 1403 jako proboštství – sídlo kapituly Roudnického kláštera. Roku 1516 koupil dům písař úřadu hor viničných Bartoš. Jsa zapáleným luteránem, byl dokonce na čas vypovězen z Prahy. Říká se též, že v poslední čtvrtině 16. století provozoval v sousedství magii sám slavný magistr Kelly.

Koláři

Koláři vyráběli kola k trakařům, k těžkým formanským vozům i k panským kočárům. Byli mistry v ohýbání dřeva. Museli ovládat své nástroje, ale také geometrii a složité výpočty. Přestože znak kolářů se symbolem kola patří k nejstarším doloženým cechovním památkám svého druhu, nebývali koláři v Praze početní. Z osmi středověkých staroměstských kol a půlkol pět přetrvalo i třicetiletou válku. Jako symbol představuje otáčivé kolo věčný pohyb, vzestup i pád, příchod i odchod, vrtkavou přízeň Štěstěny a v neposlední řadě kolo osudu či dějin.

Dům U koláře

V neumělé kamenické práci sotva rozpoznáme kolo s kusem postranní oje nebo nápravy. Nad ním je kolářská, prohnutá sekera, pod kolem letopočet 1555. Tak nechal označit svůj dům s dílnou mistr kolář Jan Štefl. Kolářovo znamení nad vchodem přežilo jak požár domu v roce 1611, tak i pozdější přestavbu domu, kdy na fasádu vznešení majitelé umístili zlatou korunu, protože dům přešel do c. k. komorního eráru. Vedle ní upadlo pro svou prostotu původní znamení v zapomnění a už v polovině 17. století Pražané dům jmenovali U Zlaté koruny.

U Zlatého kola v Nerudově ulici

Zlaté kolo se objevilo na fasádě domu v Nerudově ulici až někdy po Bílé hoře, patrně roku 1634. Dnes je z domu romantický hotel se střešními mansardami, původní studnou a částečně dochovanou černou kuchyní.

U Zlatého kola v Rytířské ulici

Původně gotický dům v Rytířské ulici měl své první Zlaté kolo na fasádě už někdy v 15. století, když je tam umístila rodina obchodníků s herynky. Zlaté kolo, jak je známe dnes, nechal vsadit na dům v Rytířské ulici pražský železník a fabrikant Josef Wimmer. Dům koupil koncem 18. století. Zbohatl na stavbě terezínské pevnosti a na dodávkách armádě, takže vlastnil po Praze několik paláců. Ovšem zakládal také sady na Vinohradech a hlavně pomáhal technickým pokusům a finančně i vynálezům. Vrtkavá štěstěna kolem pootočila a z pohádkového bohatství zůstaly jen dědické spory. Takže slavný Wimmerův palác se opět jmenoval Dům U Zlatého kola.

Zbrojní řemesla

Zbrojní řemesla byla hlučná a obtěžující okolí, proto platnéři na Starém Městě obývali postranní ulici, zvanou nejprve Ostružnická, od 14. století Platnéřská.

Dům U Oděnce

V Domě U Oděnce konali příslušníci platnéřského cechu schůze a snad tu měli uloženou i zelenou korouhev s figurou oděnce. Vytesaný z kamene byl jako znamení řemesla umístěn mezi okny prvního patra domu již někdy po roce 1500. Dal jej tam cechmistr Pavel Tlačisvět, který byl výrobcem zbroje stejně jako jeho tatík Duchek a většina sousedů v ulici. Dům zbořili, aby měla víc prostoru Nová radnice. Protože Pražané odjakživa hleděli být se svými strašidly zadobře, odložili starou kamennou figuru do depozitáře a nabídli Ladislavu Šalounovi, aby železného muže převtělil v bytost stvořenou pověstí.

Konváři

Konvářské řemeslo mělo blízko jak ke klempířům, tak k mědikovcům a pasířům. Konváři pracovali z měděného a mosazného plechu, pletli se do řemesla i cínařům a vyráběli cínové nádobí pro domácnost.

U stříbrné konvice

Historie původně gotického Domu U stříbrné konvice sahá k počátku 15. století. Jmenoval se tenkrát U Konvů nebo také U Tří konví, že v něm bydlel a pracoval konvář, který měl na vývěsním štítu tři konve. Když v polovině 16. století koupil hospodář i vedlejší stavení, začalo se tam říkat ke všeobecnému zmatku stejně. Až někdy kolem roku 1670, když už se Melantrichova ulice stala rezidenčním místem vyšších měšťanských vrstev a hlučná řemesla odtud vymizela, se sousedé Amlangovi a Loskotovi dohodli, ba nechali úředně zpečetit, že napříště budou mít na jednom z domů konvici stříbrnou a na druhém zlatou.

Zlatníci

Zlatá číše – nebo zlatý pohár – patřily mezi 14 nejstarších pražských cechovních znamení. Zlatníkům se vůbec dobře dařilo. Už za dob Jana Lucemburského nebo Karla IV. Měli svého patrona, svatého Eligia, svůj kostelík v Platnéřské ulici, a v kostelíku Eligiův poklad a modrou korouhev se zlatým kalichem. Protože pracovali s drahými kovy a drahými kameny, byli mezi řemeslníky nejen nejbohatšími, ale také nejlépe organizovanými.

U Zlatého poháru

V domě bydlel zlatník už dříve, ale symbolem řemesla nechal dům označit teprve zlatnický mistr Jan Schumann po roce 1660. Vymodeloval je nejspíš jeho zeť Giovani Pietro Palliardi, zakladatel české větve slavného rodu stavitelů. Pozlacený reliéf, jak jej známe dnes, pochází až z konce 18. století. Místo pro zlatnictví bylo v Nerudově ulici ideální. Bydleli tu všude kolem bohatí měšťané, šlechtici, proudily tudy davy lidí na Hrad, tak jako dneska.