Epizoda 5/13

Jakub Novotný prezentoval systém, který zabraňuje obsluze barů šidit nejen zákazníky, ale i majitele barů. Od investorů čekal nejen peníze, ale také kontakty na majitele barů, ke kterým je těžké se přes provozní barů dostat. Investory jeho nápad zaujal, jakmile se ale dostal ke slovu Tomio Okamura, začala se celá prezentace hroutit. Tomio poukázal na to, že systém nezabraňuje zaměstnancům, aby si donesli do baru vlastní nápoje a nenalévali nealko z nich. Jakmile to slyšel Michael Rostock, ztratil zájem a Jakubovi se pak pochybnosti investorů nepodařilo rozptýlit až do konce. Ivan Pilný poukázal na to, že restaurační byznys v současnosti prochází krizí a majitelé budou mít zřejmě jiné starosti, než investovat do poměrně drahé výbavy, Dana Bérová zase odmítla s poukazem na své špatné zkušenosti s celým restauračním byznysem. Jediný, kdo nabídl Jakubovi alespoň nějakou pomoc formou kontaktů, byla Marta Nováková, ani ta však neinvestovala a Jakub odešel domů zklamaný.

Peter Dribnak a jeho dvě kolegyně nabízeli investorům podíl na unikátním plastovém poháru, který se podle nich nedá ani rozbít a jde jen velmi těžko převrhnout. Problém byl v tom, že nešlo o jejich původní nápad, ale jen o formu distribučního byznysu. Cílem bylo udělat z produktu během Mistrovství světa v hokeji konaném na Slovensku obdobu vuvuzely. Vize tisíců fanoušků vyzbrojených umělohmotným pohárem s logem sponzora však investory nezaujala, Michael Rostock navíc argumentoval tím, že se nechce podílet na výrobě další plastové zbytečnosti, která bude potenciálně poškozovat životní prostředí. Investorům také vadilo, že 836 000 Kč z požadované částky mělo jít přímo na platy trojice podnikatelů – to považovali za drzost a tak se nakonec investice ani v tomto případě nekonala.

Otto Lustig představil svůj aukční server, který je podle něj dvojkou na českém internetovém trhu s aukcemi. Od investorů požadoval pomoc s vedením projektu a jeho následným prodejem. Nedokázal ale nabídnout skutečné důkazy, zda je opravdu číslem 2 a investory zarazil svým lehkovážným přístupem k celé prezentaci. Nenabídl odhad čísel pro rok 2011, prořekl se, že nesleduje dostatečně zisky své firmy a stačí mu, že má pokryté náklady. O účast v „tureckém hospodaření“, jak celý jeho přístup nazvala Dana Bérová, ale investoři zájem neměli. S výjimkou Michaela Rostocka, který i přes všechny nedostatky Ottovi nabídl polovinu požadované částky. Nikdo z investorů se k němu však nepřidal a Otto nakonec odešel bez peněz s tím, že se má Michaelu Rostockovi ozvat dodatečně.

Vladimír Hájek investorům vyrazil svojí nabídkou dech. Požadoval minimálních 200 000 Kč a nabízel maximální podíl 100 %. Brzy se ale ukázalo, že celá věc má jeden háček. Pan Hájek totiž nabízel prodej nápadu, jak stát okrást podvodným jednáním, kdy se levně nakupuje elektřina, ale vydává se a prodává za ceny solární energie. Systém, který někteří dodavatelé solární energie používají v zahraničí i v Česku investoři naštěstí rychle prokoukli a odmítli. Marta Nováková navíc jako první rozluštila, že název projektu „Solar dovdop“ je pozpátku Solar podvod. Vladimír Hájek tak slyšel pětkrát „nemám zájem“. Domů ale odcházel paradoxně spokojený. Do doupěte totiž přišel na rozdíl od mnoha jiných investory pouze otestovat. Proč, to ví zřejmě jen on sám.