Nedokončený film

I po sedmdesáti letech jsou ty vzpomínky živé. Stará žena sedí v hledišti kina a usmívá se. Na plátně vidí všední výjevy ze života ve varšavském ghettu tak, jak je v roce 1942 natočili natočili kameramani. Dívá se pozorně, mohla by zahlédnout někoho známého... Některé z pořízených záběrů zamýšleného propagandistického filmu jsou neuvěřitelné. Na jedné straně přepych kaváren a nóbl domácností, hojnost místního trhu, na druhé straně hrůzná bída, zoufalé či utrpením otupělé tváře. Šlo jeden z nejohavnějších podvodů v historii kinematografie, srovnatelný snad jen s nechvalně známým Věčným Židem. Ve své snaze ještě více zmanipulovat veřejné mínění se Němci neštítili ničeho: květiny na scénu plesu přivezli ze hřbitova, servírkám z kavárny poručili povýšený úsměv nad žebrajícími dětmi a ve scénách v místním divadle se muselo obecenstvo smát písničce zesměšňující Židy - pod pohrůžkou okamžitého zastřelení... Jediným "svědkem", který měl něco společného s filmováním a kterého se podařilo vypátrat, byl kameraman Willy Wist. Jeho výpovědi, prokládané citacemi ze zachovaných deníků obyvatel ghetta, tvoří podstatnou část zvukové složky tohoto nesmírně strhujícího snímku, vyznamenaného mnoha cenami, například na festivalu v Sundance.