7 divů Česka

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 3207  
Sdílet
| Poslat odkaz
Česká filmová škola

Česká filmová škola

Kategorie Umění a kultura

Český film dosáhl mezinárodního ohlasu především v 60. letech 20. století díky tzv. československé nové vlně. Snímky Obchod na korze (1965), Ostře sledované vlaky (1966) a Kolja (1996) získaly Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, šest dalších se dostalo do užší nominace. Do české kinematografie je někdy zahrnována i tvorba českých exulantů, jako je Miloš Forman, Ivan Passer či Vojtěch Jasný.

Už v průběhu války české intelektuální kruhy diskutovaly o možnosti zestátnění filmového průmyslu, někteří umělci v tomto kroku viděli naději na nezávislost tvorby na komerčních zájmech producentů. K zestátnění došlo krátce po osvobození, ještě před komunistickým převratem. Dekret presidenta republiky ze dne 11. srpna 1945 o opatření v oblasti filmu stanovil, že k provozu filmových atelierů, k výrobě osvětlených filmů kinematografických, k laboratornímu zpracování filmů, k půjčování filmů, jakož i k jejich veřejnému promítání je oprávněn výhradně stát. K dovozu a vývozu filmů pro celé území Československé republiky jest rovněž oprávněn výhradně stát. Ten tak po následující čtyři desetiletí tak výrobu, dovoz i distribuci filmů v Československu plně kontroloval.

V roce 1947 byla v Praze založena Filmová fakulta Akademie múzických umění známá jako FAMU. První český barevný film (drama Jan Roháč z Dubé režiséra Vladimíra Borskýého) byl natočen v roce 1947.

Po Únoru 1948 odešla do zahraničí další vlna emigrantů. Ve čtyřicátých a padesátých letech byl československý film především nástrojem komunistické propagandy. Náznak změny se objevil koncem 50. let. Lehce společensky kritické filmy Tři přání (1958, režie Ján Kadár a Elmar Klos), Zde jsou lvi (1958, režie Václav Krška), Škola otců (1957, Ladislav Helge) a Zářijové noci (1956, režie Vojtěch Jasný) byly zkritizovány na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a následně staženy z distribuce.

Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt a další, a pro jejich tehdejší díla.

Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům, které nebyly v komunistických zemích běžné: milostné pobláznění mladých lidí či pokřivení morálky v socialistické společnosti.

Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962.

Společensky kritické a formálně originální filmy československé nové vlny mohly vzniknout díky mírné liberalizaci socialistického režimu na začátku šedesátých let a pozdějšímu uvolnění cenzury. Studenti a studentky FAMU měli přístup k filmům francouzské nové vlny a dalším originálním uměleckým filmům. Navíc shodou náhod během několika let debutovalo několik výrazných autorských osobností.

Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie - Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků. V českém i slovenském filmu se s novou vlnou poprvé ve větší míře objevují podobenství, ať už zasazená do současnosti (Návrat ztraceného syna), do minulosti (Spalovač mrtvol) či zcela mimo reálný časoprostor (O slavnosti a hostech, Den sedmý, osmá noc). Významnou součástí hnutí jsou i dokumenty inspirované cinema-verité, jako byly Strop či Pytel blech od Věry Chytilové.

Tvůrci byl přehodnocen žánr válečného filmu. Hrdinové i záporné postavy přestávali být jasně vyhranění, to se týká například snímku Kočár do Vídně; zároveň byly v tomto žánru uplatňovány postupy uměleckého filmu, jako je rozbourání času a prostoru v „pocitovém“ filmu Démanty noci.

V roce 1964 přišel do kin první český filmový muzikál režiséraLadislava Rychmana Starci na chmelu. O rok později ho následoval Roháčův a Svitáčkův snímek Kdyby tisíc klarinetů. V té době vznikla i další vynikající česká filmová hudební komedie režiséra Oldřicha Lipského a scenáristy Jiřího Brdečky Limonádový Joe aneb koňská opera.

K filmovým dílům české nové vlny nejsou řazena některá další velmi pozoruhodná a dnes velmi ceněná díla české kinematografie 60. let 20. století, jedná se zejména o snímky režiséra Františka Vláčila (a scenáristů Vladimíra Körnera a Františka Pavlíčka) Marketa Lazarová a Údolí včel.

Hnutí skončilo po okupaci v roce 1968, kterou skončilo období tzv. Pražského jara. Forman, Němec, Jasný a Passer opustili zemi. Ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře. Odmlčet se musel Pavel Juráček, na několik let i Jiří Menzel a Věra Chytilová. Podstatná část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po sametové revoluci (např. Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho).

Mezi lety 1970 a 1989 tento exodus spolu s cenzurou způsobily úbytek filmů obsahujících uměleckou autorskou výpověď a česká kinematografie přestala získávat pozitivní ohlasy ze zahraničí. Za celou dobu se dočkala pouze jedné nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, a to za Menzelův film Vesničko má středisková (1985). Dominujícími žánry byly lidové komedie a detektivky.

V prvních letech po sametové revoluci došlo k postupné privatizaci filmového průmyslu. Prvním filmem vyrobeným mimo státní monopol byl Tankový prapor (1991, režie Vít Olmer), který produkovala společnost Bontonfilm.

Byla plně odstraněna státní cenzura, filmaři se zato nově museli vyrovnávat s tržním prostředím. Ve filmech se začal objevovat product placement. Na přelomu století se objevují první filmy natočené videokamerou, mimo jiné Láska shora (2002, režie Petr Marek).

V některých českých filmech znovu vyskytly tendence spojované s československou novou vlnou. Platí především o snímcích Mrtvej brouk, Indiánské léto, Návrat idiota, Láska shora nebo Divoké včely, jejichž tvůrci se opět zaměřili na outsidery a zmatenou dospívající mládež či na naturalistické a jízlivé zportrétování české společnosti. V některých filmových kritikách a teoretických textech se v této souvislosti hovoří o fenoménu „chcípáctví“ v českém filmu (expresivní termín bývá použit obdivně, kriticky i nezaujatě). Ke vzniku nové české nové vlny s obdobným mezinárodním ohlasem a převratným způsobem filmového vyjadřování, jako měla ta v 60. letech, však nedošlo.

Nová generace českých filmových tvůrců, jako jsou Jan Svěrák, Jan Hřebejk, Saša Gedeon, Petr Zelenka nebo David Ondříček, však dává naději, že dobrý český film není minulostí.

Zdroj: cs.wikipedia.org

Stopáž: 81 minut – Rok výroby: 2010 – L
Žánr: Zábava
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.