Český stavitelský, technický i architektonický um zanechal své nesmazatelné a respektované otisky na všech kontinentech. Je dobré si připomenout, že Českou republiku dnes ve světě „nereprezentuje“ jen semtex, pervitin či korupční aféry, ale ve sféře umění jsou to vedle vážné hudby, animovaného filmu či jmen spisovatelů jako jsou Hašek, Havel, Hrabal, Kundera a jiní, především stavby českých architektů.
Pro úvodní desetidílnou sérii byly záměrně zvoleny dvě kontrastní, geograficky odlehlé země: Japonsko a Bosna a Hercegovina. Přes všechny odlišnosti je spojuje nepřehlédnutelné dědictví českých architektů, kteří jsou navíc v obou zemích považováni za spoluzakladatele domácí moderní architektury.
V Bosně jsme se zaměřili především na olbřímí dílo Karla Paříka, rodáka z Veliše u Jičína, který – zejména Sarajevu – zasvětil celý svůj osobní i profesní život. Je autorem či spolutvůrcem téměř 150 staveb na území Bosny a Hercegoviny. V jeho budovách sídlí tak klíčové instituce jako je např. Zemské (Národní) muzeum, Národní galerie, Národní divadlo, Ministerstvo obrany, Šarijátská škola, Akademie výtvarných umění… Stejně tak jsme věnovali pozornost dílu jeho souputníků a pokračovatelů jako byli Alexandr Vítek, Karel Pánek, František Blažek či Josef Pospíšil. Neušla nám ani jediná sarajevská realizace zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry, sídlo banky Slavia.
Také vzdálené Japonsko ctí řadu českých architektů; připomeňme – v obecném povědomí patrně nejznámějšího z nich – Jana Letzela, jehož světově proslulou realizací je Průmyslové muzeum v Hirošimě, které se stalo mementem atomové zkázy. Ale v Japonsku před druhou světovou válkou působili také Jan Josef Švagr či architekt a scénograf Bedřich Feuerstein.
Oba po jistý čas působili v tokijském ateliéru kladenského rodáka Antonína Reimanna, ve světě známého pod jménem Antonín Reymond. Právě tento česko-americko-japonský architekt po sobě zanechal v Japonsku nejen rozsáhlé architektonické dílo (kostel sv. Pavla v Karuizavě, klubovnu Tokyo Golf Club, rezidenční vilu italského ambasadora v Nikko, rozsáhlý areál Nanzan University či Word Divine Seminary v Nagoyi, kostel sv. Anselma v Tokyu, atd.), ale také dodnes fungující ateliér nesoucí jeho jméno, stejně jako desítky vděčných žáků a pokračovatelů.
Další řada se vydala do Brazílie. Zvídavý architekt David Vávra nachází otisky českého umu v největším státě Jižní Ameriky. Při tomto putování například navštívíme města, která zde založil podnikatel a vizionář J. A. Baťa, či brazilské hlavní město Brasília, postavené zejména díky kongeniální spolupráci architekta Oscara Niemeyera a brazilského prezidenta českého původu Juscelina Kubitschka. Stejně zajímavá bude i pouť po realizacích plzeňského rodáka Alfreda Willera, který patří k nejvýznamnějším brazilským architektům současnosti.
V dalších dílech Šumných stop se objeví stavby – symboly české dovednosti, tentokrát rozeseté po Rumunsku. Žasnoucí architekt David Vávra diváky provede podivuhodnými osudy našich krajanů a jejich dílem. Ojedinělou, stylizovanou formou vyprávění se projekt snaží podat ucelený obraz „českých otisků“ v zahraničí v obecnější rovině. Zaměří se nejen na práci českých architektů a stavitelů v Rumunsku, ale také na vzájemné kulturní ovlivňování, český um a tvořivost. Dokumentární cyklus je svébytným cestopisem mapujícím kulturu jednotlivých zemí. „Ani těmto pěti vydařeným dílům Šumných stop, jež mapují odkaz českých architektů v Rumunsku, nechybí humor, hravost, nadhled a poetika tolik vlastní hlavním tvůrcům cyklu – Davidu Vávrovi a Radovanu Lipusovi,“ říká dramaturgyně Lada Macurová.
Cyklus Šumné stopy vznikl za podpory Karla Schwarzenberga a za významné podpory Českého centra v Tokiu a jeho ředitele Petra Holého, Velvyslanectví České republiky v Bosně a Hercegovine a konzulky Jany Staré a pana Jiřího Kuděly.