Občanský průkaz se odehrává v období nejtužší husákovské normalizace se všemi jejími atributy. Není to poprvé, co vás filmová role posunula do časů minulých, ale jak jste se cítila právě v tomto neradostném období?
Jsem upřímně ráda, že jsem si v tom období odbyla jen blažené neuvědomělé dětství. Revoluce proběhla, když mi bylo 13 let. Nebyli jsme ignorantská rodina, takže jsem spoustu věcí chápala a měla celkem přehled, ale svým způsobem jsem za těch pár let, co jsem v tom období prožila, vděčná. Pamatuju si totiž, že není samozřejmostí cestovat, mít celý rok ovoce a číst si všechno, co se mi zamane. A na džíny jsem stála frontu nejenom ve filmu! Je to prostě cenná odžitá zkušenost.
A kostýmy? Těšila jste se, až po natáčecím dni opět obléknete lehké, prodyšné a pohodlné současné oblečení?
Rozhodně si myslím, že materiály, které se tenkrát používaly, významně napomáhaly frustraci a beznaději celé té doby. To byl děs! Barevná škála od škraloupu až po jásavý průjem, kousavé, štípavé a nesající. Konfekce byla určitě součástí propagandy. Vážně bylo blaho se převlíkat zpátky do civilu. Ale jednou jsme takhle v kostýmech vyrazili s kolegy Macháčkem, Taclíkem a výtvarnicí Bielikovou oslavit první máj a dopadlo to báječně. A to jsme měli i paruky.
Co vás při prvním čtení scénáře zaujalo?
Něha postavy, kterou mi Ondra Trojan nabídl. A smutek některých osudů.
S režisérem a producentem Ondřejem Trojanem jste točila už několikrát, ovšem Občanský průkaz je pro něj „srdeční záležitostí“, jak sám říká. Zaznamenala jste v této souvislosti nějakou změnu, třeba v přípravě na natáčení nebo jeho nárocích na herce?
Pro mě je zase srdeční záležitostí točit s Ondrou. Je to první režisér, se kterým jsem kdy točila, a mám k němu až iracionálně loajální vztah. Takže kdyby mě on požádal, ať třeba v krimplenu stepuju na výčepu, tak to udělám a nebudu reptat. A natáčení s ním je taky vždycky zábavné. Takže já si změny neuvědomuju, bylo to zase skvělé!
Maminka jednoho z hlavních hrdinů, kterou v Občanském průkazu hrajete, je starostlivá, laskavá, trpělivě stojí před Tuzexem frontu na džíny, na kterých pak vzorně přežehlí puky... Jste „opečovávací“ typ také ve své vlastní rodině?
No, úplně takhle bych to asi nepojmenovala. Já si rodinu strašně užívám, ale beru to tak nějak zlehka. Ráda žehlím, ale když se mi nechce, tak to prostě nedělám. Miluju, když sedíme doma u stolu a jíme domácí večeři, ale stejně tak ráda řeknu: děti kašlem na vaření jdeme jíst ven! Vnitřně zůstávám dítětem, které si strašně užívá, že je dospělé. Někdy si upeču koláč a blaženě oďubuju jen drobenku, protože prostě můžu a nikdo mi nepřikazuje. A děti můžou taky.
Zůstal vám v hlavě z natáčení Občanského průkazu nějaký dominantní dojem – pocit – zážitek... ať už úsměvný, nebo smutný?
Když nás ve filmu šacovali na hranicích, měla jsem vážně na krajíčku. Bezmoc, ponížení... Je úžasné, že je ta doba pryč.