Menšíkoviny

Co všechno zažil Václav Postránecký ve společnosti skvělého herce, vynikajícího baviče a moudrého člověka Vladimíra Menšíka (1999). Připravili: K. Spurný, J. Plesník a M. Rek

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Přijde koktající muž k lékaři.
– Mohl bysbyste mě zbazbavit zadrhování? Mám už z toho křekřekřečové žíly.
– Křečové žíly?
– Jsem vevedoucí drůbežárny. Vevevečer vždycky zaháníním dva tisíce kukukukuřat. Kdydydydyž jsem u posledního kukurníku, řeknu si: Teď si dám kokonečně pipipipi… A můžu zazačít znovu.

Dva chlapi šli na trh, koupili slepici a pozvali několik lidí. Slyšeli, že slepice občas mívá v sobě vajíčko. Cestou slepičku mačkali a koukali, jestli nevypadne vajíčko. Slepice toho měla dost a u domu zakokrhala. Oni si totiž koupili kohouta!

Potká cvrček prcka a prcek se ptá:
– Co děláš cvrčku?
– Cvrčím. Co ty?
– Ále. Už mi to nějak nejde.

Klikněte pro větší obrázekJednou jsem byl svědkem natáčení Silvestra. Vladimír hrál hosta, měl vejít do horské boudy. Vejít dveřma, odložit kožich a posadit se ke stolu. Režisérovi se ale ta cesta zdála dlouhá. Proto měl Vladimír něco během chůze říkat.
„Venku je hotová čína.“ Režisér ho upozornil, ať „čína“ neříká.
Vladimír šel znovu. „Venku je hotová sibérie.“ Režisérovi se to zase nelíbilo.
„Venku je úplně hnědé nebe. Tam snad budou padat sračky.“
Režisér ho upozornil, že natáčení stojí hodně peněz. Vladimír jen vykoukl a zeptal se: „Máme něco proti vlkům? Já mám hlad jako vlk!“

Vladimír Menšík byl ochotný riskovat život, aby potěšil. Za dob jeho studií na JAMU tam probíhala mise studentů. Pomocí alkoholu se snažili vylepšit své umělecké výkony. Ale měli málo peněz. Vladimír si samozřejmě věděl rady. Objevil zvláštní metodu, ale nikdy to, prosím, neopakujte. Pojídal totiž žárovky. Přišel do hospody a vytipoval si movitějšího hosta. Pak mu nabídl sázku. Vladimír měl sníst žárovku, host pak zaplatit studentům metr piva. Většinou se to podařilo. Vladimír zabalil žárovku do kapesníku a rozbil ji. Vyndal drátky, sklo si nasypal do pusy, rozkousal a zapil pivem. Vždycky vyhrál.
Jednou přišel do školy a začal vykašlávat krev. Zavolali doktora, mysleli, že jde asi o tuberkulózu. Ale zjistilo se, že je to drobné poranění. Jeho třídní profesor ho chtěl nechat vyloučit ze školy. Svazácká organizace se ale za Vladimíra zaštítila. Že prý je nadaný a byla by to velká škoda pro české divadlo. Musel tedy před stranickou schůzí slíbit, že už to nikdy neudělá. Vladimír plakal skutečné slzy. „Děkuji vám, soudruzi, že jste ve mě vložili důvěru. Je ode mne hanebné, že vám kazím studijní výsledky. Svatosvatě slibuju, že už nikdy nebudu pít alkohol a jíst žárovky. Jedině čtyřicítky, protože dvoustovky skutečně dusí.“

Teď moje nejoblíbenější historka. Jeho manželka s dětmi odjela, zůstal sám doma. Lehl si do vany, bubliny až po krk. Protože mu bylo teploučko, snědl polárkový dort. Pak ho napadlo, že by mohl skočit do smokingu a vyrazit ven. Navoněl se, oblékl si smoking a vyrazil do televizního klubu. Přijel taxíkem, zaplatil taxikáři a mířil ke vchodu. Před sebou měl čtyři schody. Vzal za kliku, ale zakopl o poslední schod. A polárkový dort měl v kalhotách. Pustil kliku, otočil se a šel na nábřeží. Půlky semknuté. Věděl, že do taxíku nemůže a musí jít pěšky až na sídliště Lhotka. Byl ve smokingu, navíc odpoledne. Lidé se k němu sbíhali. „Nechoďte ke mně, my filmujeme. Nepřibližujte se, zkazíte záběr.“ Tím způsobem došel až na Lhotku. Sundal ze sebe smoking, vlezl do vany. Když ležel zase v té vodě s bublinama u krku, pomyslel si: „Kdyby mi někdo odpoledne řekl, jestli se nechci navonět, obléct se do smokingu, jet na Hradčany a tam se podělat, myslel bych si, že je to blázen. A ono to jde.“

V divadle byla premiéra. Dva herci se chtěli pobít. Vladimír mezi ně skočil a začal křičet: „Nechte toho! Nesahej na něj! Běžte od sebe! Nebo uvidíte, co s váma udělám! Ještěže jste toho nechali. Vůbec jsem nevěděl, co bych udělal.“

Měl jsem ho velice rád. Trošku mě i vychovával a pěstoval. Řadu knih jsem četl díky jemu. Vzpomínám si na knihu Hitlerovo panství. S velkou obezřetností jsme si ji předávali v ateliérech. Otevřel skleněné dveře své šatny. Na kanapi ležela ošetřovatelka. Spala a nohy měla jaksi od sebe. Viděli jsme zkrátka všechno. Když jsme si předali v tichosti knihu, po špičkách jsme vyšli. Vladimír řekl: „Bejt tak v jejím věku! Zabušil bych na dveře. Rukou samozřejmě ne. Vtrhl bych dovnitř, ona by se lekla… Jé! Ale dneska? Zaťukej flanelem!“

Hrozně mě mrzí, že Vladimír nikdy neučil. Škoda. Povím Vám lekci, kterou jsem dostal s V. Preissem ohledně nevěry. „Kluci, kolik je vám let? Kolem 40, že? To má chlap největší představivost. Ve 40 jsem jezdil jenom tramvají, teď jezdím autem i s odpadkama. Tentkrát jsem si dělal skóre. S kterou bych si to uměl představit a s kterou ne. Měl jsem to pořád s nulou. Pak jsem u popelnic viděl nějakou starou paní. Ošklivá. Tak jsem si říkal, že s ní bych si to neuměl představit. Najednou tam asi něco našla a poskočila. Řekl jsem si: A víš, že bych si to uměl představit i s tebou, čiperko?“
Maskérka, která nás líčila, se do něj pustila: „Že se nestydíte, pane Menšíku! Mluvil byste tak i před svou paní?“
„To ne. Kluci, doma ne, doma všechno zatloukat. Kdyby někdo napsal mé ženě, že jsem měl s někým poměr, zatluču to. Řekl bych, že nám někdo závidí náš krásný vztah. Kdyby mě vyfotili, jak to dělám, zase bych zatloukal. Řekl bych, že to jsou zlí lidi, kteří nepřejí našemu vztahu. A že je to fotomontáž. I kdyby mě žena chytla, jak to dělám, zapřu to. Řekl bych, že jsem omdlel a oni mě svlíkli. Navíc pode mě dali cizí nahatou ženskou. Kdyby Olinka namítala, že jsem se na té ženě pohyboval, řekl bych: Vidíš to, Olinko. Nejen, že mě omámili a svlíkli. Nejen, že mě strčili do postele s cizí nahatou ženskou. Oni mě ještě rozkývali!“

S Vladimírem Menšíkem jsem hrával hrozně rád. Jednou jsme hráli v komedii Štafle, hrají tam dva muži a dvě ženy. Štafle zatarasí dveře. V jedné místnosti zůstanou chlapi, ve druhé ženy. Měl jsem sice naučený text, ale nebyl mi co platný. Vladimír totiž improvizoval. Nepustil mě ke slovu. V naší místnosti byl naštěstí tác s chlebíčkama. Nacpal jsem si je proto do pusy. Ale on si stačil sám. Lidi za kamerou se prohýbali smíchy. Bylo načase, aby to někdo zarazil. Najednou začal Vladimír tleskat. Zaradoval jsem se, že je konec. Ale nebyl. Navíc zavolal: „Nemysli si, že když si tleskám, jde o sebeuspokojení. Ne! Já jsem otevřel skříň a teď se tady potýkám s moly.“

Byl bych rád, abychom byli všichni stejní jako Vladimír Menšík. Ale s tím, že bychom ženám povolili, aby měly prsa.

* 9. 10. 1929

† 29. 5. 1988

Mistr zábavy a vypravěčského talentu. Účinkoval v desítkách zábavných pořadů, které uváděl a provázel svým typickým vyprávěním a anekdotami. Vytvořil také řadu nezapomenutelných postav ve filmech, které patří k nejvýše ceněným.


* 8. 9. 1943


Stopáž22 minut
Rok výroby 1999
 ST 4:3
ŽánrZábava