Radim Špaček
režie
Své předcházející filmy jste nejen režíroval, ale byl jste i autorem námětu a scénáře. Producent Pout za vámi přišel s hotovým scénářem Ondřeje Štindla. Váhal jste, zda nabídku přijmout? Co vás na scénáři zaujalo?
Neváhal jsem ani vteřinu. U těch předchozích filmů jsem byl scenáristou spíše z donucení – psaní mi nejde a ani mě to nebaví. Už dlouho jsem ale tušil, že musím časem narazit na poutavý text, který mě dostane a bude zfilmovatelný. Stalo se. Se scénářem souzním v jeho přímočarosti, důrazu na věrohodnost, ale zároveň nejednoznačnost charakterů postav, oslovila mě i ta poněkud stísněná atmosféra, která ke každému thrilleru patří.
V čem je režijní práce jiná, když nerealizujete vlastní scénář?
Přítomen je zejména stálý strach, abych tu skvělou předlohu nepokazil. Daleko častěji, než když realizuje svůj původní nápad, téměř nepřetržitě, se člověk sám sebe ptá, jestli něco nedělá blbě, jakou zvolit míru, jestli všemu ze scénáře dokonale rozumí a jak to má interpretovat. Ovšem ty základní věci – spolupráce s herci, počasím, kameramanem a ostatními profesemi – zůstávají samozřejmě stejné. Stejně nelehké.
Pouta jsou filmem týmovým, vy osobně jste si pochvaloval především spolupráci s kameramanem Jaromírem Kačerem, proč?
Jaromíra jsem poprvé potkal před dvaceti lety, kdy jsem se mihnul ve filmu Vojtěch, řečený sirotek, který snímal. Jako režisér jsem s ním však spolupracoval poprvé, a přestože jsme zpočátku k sobě museli možná trochu komplikovaně hledat cestu a já jsem se během natáčení přímo na place vzdával jedné své představy za druhou, čím dál častěji jsem začal cítit, jak jsou ty mé představy banální a povrchní. Jaromír mi zkrátka ukázal jiný pohled na svět kolem mne. Bylo to dobrodružství se vším všudy a tak to mám rád. Nic by nám to ale nebylo platné, kdybychom neměli podobně inspirativní a pohodový vztah i s ostatními spolupracovníky. Jo, myslím, že ta podvědomá sázka na dva solitéry obklopené skvělými týmovými hráči producentovi vyšla.
Pouta se odehrávají v 80. letech minulého století, ve filmu se neobjeví ani jeden zjevný symbol té doby, žádná rudá hvězda... byl to záměr? Jak vy osobně vnímáte dobu, ve které se Pouta odehrávají a jejich příběh?
V roce 1982 mi bylo devět let, bydleli jsme na pražském sídlišti a pomalu jsem již začal vnímat klasickou schizofrenii té doby, kdy se jiné řeči vedly doma a jiné ve škole. Byl jsem úspěšně masírován dobovou propagandou, nadšeně hltal majora Zemana a nevěřil spolužákům, že Prahu kdysi sovětské tanky nejen osvobodily, ale i okupovaly. Z Dismanova rozhlasového souboru, kam jsem chodil, vyhodili kamarádku, jejíž máma byla mluvčí Charty (což byla ovšem v naší dětské fantazii tajná policie proti Husákovi) a já jsem byl smířen s tím, že nikdy neuvidím moře a nikdy nebudeme mít barevnou telku. Soudím, že zejména ten pocit smíření se s podmínkami, ve kterých jsme žili, to, že jsme tu nenormálnost vnímali jako normalitu a že ty komunistické symboly a hesla nikoho nevyváděly z míry, že je všichni již brali jako přirozenou součást okolí, nás vedlo k tomuto poněkud dietnímu přístupu a pokusili jsme se jistou tísnivost té doby vyjádřit jinými vizuálními prostředky.
Realizaci filmu předcházely rok a půl trvající castingy, jak probíhaly?
Bylo to vyčerpávající, ale velmi příjemné. Studoval jsem kdysi herectví, jsem komunikativní extrovertní člověk a rád se seznamuju s novými lidmi, takže jsem byl jako ryba ve vodě. Za den jsem se seznámil s 15–20 herci a herečkami, případně pokecal se starými známými, hovořili jsme nejen o našem chystaném filmu, ale i o osobním a profesním životě jednotlivých adeptů, pak jsme si společně sehráli několik etud na motivy konkrétních scén. Herci castingy nijak nemilují, je to někdy i dost ponižující, ale i když jsem večer už padal na hubu, snažil jsem se, aby na to alespoň nevzpomínali s hořkostí.
Pouta jsou hotová, cítíte úlevu, očekávání nebo pochybnosti?
Přestože jsme si jisti, že jsme nic neodbyli a k celému filmu přistupovali co nejpoctivěji, jisté napjaté očekávání přece jen cítím. Zejména jsem zvědav, jak Pouta zarezonují v té části publika, která už dlouho volá po filmu nerozplizlém žánrově ani výpovědí, či řekněme filmu, který nehraje na retro strunu a zároveň má ambice vztahovat se k minulosti jinak než smířlivě.
Jaké jsou vaše aktuální pracovní plány?
Snad neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že Ondřej Štindl má hotový další scénář...