Epizoda 11/13

Lukáš Vojtěch a Vladimír Pohanka přišli před investory s projektem na výrobu kovových folií galvanickým procesem, které se dají použít na střešní tašky. Požadovali 1,3 mil. Kč a nabízeli 20% podíl v budoucí firmě. Oba byli zkušení podnikatelé. Investici by použili na dopracování projektu a vybudování prototypu výrobní linky, ve svých plánech se ale příliš soustředili na vývoj technologie a investoři tak brzy odhalili v jejich projektu chyby. Podnikatelům chyběl průzkum trhu. Nebylo jisté, že jejich nápad bude v praxi mimo laboratorní podmínky fungovat a bylo naopak velmi pravděpodobné, že vývoj bude ve finále stát víc peněz. Navíc neměli jasnou představu o distribuci. Pro investory byl tudíž projekt i navzdory zajímavému a potenciálně výdělečnému nápadu příliš rizikový – a neměli o investici zájem.

Radek Lébl postavil před investory stěnu z barevně blikajících luxferů, kterým říká X-LIGHT a za 800 000 Kč jim nabízel 30% podíl v tomto projektu. Investoři se záhy rozdělili na dvě skupiny. Jedna považovala luxfery za zastaralý symbol dob před rokem 1989 a do bytu by si je nikdy nedala. Dana Bérová a Ondřej Bartoš brzy prohlásili, že nemají zájem, následovala je i Marta Nováková. Tomio Okamura slyšel o luxferech poprvé v životě a neměl vůči nim předsudky, navíc ho přesvědčily ukázky realizací z katalogu. A tak nabídl polovinu z 800 000 korun. Ivan Pilný viděl v luxferech rovněž potenciálně úspěšný byznys. Oba investoři tak nakonec dali společnou nabídku s tím, že ale získají podíl 40 % ve stávající firmě pana Lébla, která se věnuje i práci s klasickými luxfery. Výměnou nabídli cenné kontakty na architektonickou obec – a Radek Lébl nakonec na nabídku přistoupil.

Jaroslav Pomahač představil své multifunkční akrobatické plavidlo, na které požadoval 800 000 Kč za 40% podíl. Jeho ponorka, na níž pracoval už roky, by podle jeho slov uměla dělat i přemety a buď by se dala prodávat jako model, nebo by se mohla vyrábět i jako skutečné obří plavidla s živou posádkou. Silnou trémou poznamenaná prezentace ale investory nepřesvědčila – a Jaroslav Pomahač se tak jen připojil k zástupu vynálezců, kteří v Den D investory nepřesvědčili, přesto ale odešli nezlomení a s pevnou vírou, že jejich projekt má budoucnost.

Čeněk Omelka měl plán na výkup, konzervaci a prodej hřibů. Na jeho realizaci potřeboval 750 000 Kč a nabízel 33% podíl v budoucí firmě. Pan Omelka vymyslel unikátní způsob konzervace hřibů a chtěl na něm postavit své houbové impérium, v němž by zřídil po republice sběrná místa a vykoupené hřiby by pak konzervoval a prodával. Zdánlivě bezchybný a slibný plán měl ale nakonec několik trhlin. Investoři byli přesvědčení, že jakmile by se obchod rozjel, někdo by legislativně napadl zřizování sběren. Produkt navíc dosud neprošel potřebnými testy a neměl certifikáty, což představovalo pro investory příliš velké riziko v případě, že by do něj investovali, ale produkt by příslušné úřady neschválily. Do třetice navíc Čeněk Omelka neměl dostatečně pečlivě vypracovaný plán distribuce – a tak nakonec odešel bez investice. Jak sám přiznal – vlastně se mu ulevilo, protože by musel na stará kolena pracovat.