Epizoda 1/13

Jako první před ně předstoupila Táňa Višková se svým projektem Ledově žhavá. Požadovala 1 milion korun, za který chtěla rozjet výrobu ledových kostek se zamraženým ovocem. Svůj nápad má chráněný, přinesla si s sebou i rozpočet, a tak ze začátku všechno vypadalo nadějně. Když se ale ukázalo, že některé věci nemá spočítané a že do projektu by měl vstoupit ještě další společník, kterého s sebou ani nepřivedla, důvěra pětice investorů v doupěti rychle opadla. Jeden za druhým Táně vyjádřili podporu – a zakončili svoji řeč obligátním „Nemám zájem.“ Táňa tak svůj Den D nevyužila.

Pavel Dudr přišel do studia předvést svůj ruční přídavný pohon cyklistického kola. Na rozvoj svého projektu požadoval 200 000 Kč. Základní myšlenka jeho nápadu, o který by podle jeho odhadu měl zájem 1 ze 100 cyklistů, spočívá v tom, že při jízdě na kole cyklisté používají pouze nohy a horní část těla neprocvičují. Navíc jsou rychleji unavení, což údajně prokázaly i laktátové testy. Tomio Okamura se rozhodl, že si kolo s přídavným pohonem vyzkouší, jízda ho ale nepřesvědčila. Obava, že by mu permanentně se pohybující páka při jízdě v aerodynamickém předklonu vytloukla chrup, ho vyděsila natolik, že investovat odmítl. A stejně tak i další investoři. „První, co mě napadlo, jestli jste na vývoji toho kola nespolupracoval s Járou Cimrmanem,“ přiznal se dokonce Ivan Pilný.

Tereza Polišenská nabízela investorům za 200 000 Kč vstup do firmy, která by se věnovala balónkovým dekoracím. Investoři ale o tak malý byznys neměli zájem, Tereza navíc neměla podnikatelský plán dostatečně připravený. Investici proto nezískala.

Mojmír Fadrný měl efektní nástup do studia. Na svůj projekt Matyldovy twargle požadoval 500 000 Kč. Tvarůžky nakládané ve speciální směsi koření investorům chutnaly, Mojmír měl i dobře zpracovaný podnikatelský plán a bylo zřejmé, že myslí jako obchodník. Jednu věc ale investoři nezkousli. Mojmír Fadrný chtěl na projektu pracovat pouhé tři roky s tím, že by investoři dostávali z každého prodaného tvarůžku korunu a pak ho investorům odprodat a role si prohodit. „To je korunový byznys a ten mě opravdu nezajímá,“ zhodnotil Tomio Okamura, který celou dobu váhal. Přístup Mojmíra Fadrného ho nakonec odradil – stejně jako zbývající čtyři investory.

Osman Salih přišel investorům nabídnout investici do miliardového byznysu, jakým je trh se spodním prádlem. Na svůj plán vyrábět podprsenku z nanovláken požadoval 560 000 Kč. S sebou přivedl i modelku. Brzy se ale ukázalo, že podprsenka, kterou má modelka na sobě, z nanovláken není, že neexistuje prototyp a že jediné, co by byl Osman Salih schopen udělat, je webová stránka www.bajecnapodprsenka.cz. Není divu, že investoři neměli zájem.

Jako poslední si v tomto díle zkusil svůj Den D Břetislav Suška. Jeho matrace Biosynchron už prošla řadou testů a ukázalo se, že má pozitivní léčivý dopad na řadu vážných onemocnění, u kterých je důležitý pravidelný, byť malý pohyb. Břetislav Suška požadoval 1 200 000 korun a nabízel 40% podíl v distribuční společnosti, která by ovšem nevlastnila patenty na matraci. To se investorům nelíbilo a většina z nich neměla zájem investovat. Ondřej Bartoš ale udělal nečekaný tah – nabídl panu Suškovi investici do výrobní společnosti. Za stejné peníze, ale menší podíl. Výsledkem tak byla společná investice Ondřeje Bartoše a Marty Novákové. Každý z nich získal za 600 000 Kč v Biosynchronu 10 % a pan Břetislav Suška mohl odejít jako vítěz. Získal nejen potřebnou investici, ale především nesmírně cenné kontakty obou investorů.