Favoritem předčasných voleb byla sociální demokracie vedená Milošem Zemanem. Těžila z existujících hospodářských problémů, které naopak podlamovaly pozice dřívější vládní koalice v čele s Občanskou demokratickou stranou (ODS) v čele s bývalým premiérem Václavem Klausem. ODS navíc prošla rozštěpením, když z ní odešli aktéři tzv. „sarajevského atentátu“, kteří vytvořili Unii svobody. Právě Unie svobody věřila, že může převzít pozici leadera české pravice a velké ambice měl i šéf lidovců Josef Lux. Naopak outsiderem se stala Občanská demokratická aliance, která zápasila s obrovským dluhem i s vnitřními problémy. Za jakéhosi černého koně voleb byla považována strana Důchodci za životní jistoty, která měla podle některých průzkumů veřejného mínění překonat pětiprocentní hranici a proniknout do parlamentu. Jejich předseda Eduard Kremlička se dokonce vsadil, že pokud ve volbách neuspějí, sní v přímém přenosu brouka. Parlamentní volby proběhly nakonec 19. – 20. června a skutečně se v nich nejsilnější stranou stali sociální demokraté. Ti získali celkem 32,31 procenta voličských hlasů. Jejich největší konkurent – občanští demokraté však dokázali překvapit a zaostali jen relativně málo – o zhruba 4,5 %. Unie svobody, odštěpená od ODS, navíc vybojovala 8,6 procenta. Komunisté zhruba zopakovali svůj výsledek z roku 1996, když získali celkem 11,03 procent, což znamenalo jen necelé procento zisku. Do parlamentu se ještě probojovali s 9 procenty lidovci. Naopak překvapivě se nedokázali prosadit Sládkovi republikáni, kteří získali pouze necelá čtyři procenta. A konečně v poli poražených skončili i Důchodci za životní jistoty, takže na jejich předsedu zbyla show s konzumací brouka. Nakonec se musel spokojit s potemníkem. Velkým otazníkem ovšem bylo sestavení povolební koalice. Sociální demokraté nechtěli přijít o vstup do vlády, ale těžko hledali vhodného partnera. Do koalice s komunisty se nehrnuli, navíc by společně měli pouhých 98 křesel a chybějící hlasy k většině by žádná z dalších stran neposkytla. Jako další varianta připadalo do úvahy spojení s lidovci a Unií svobody, které by dalo dohromady pohodlnou většinu 113 křesel. Jenže lidovci a Unie svobody nabídky sociální demokracie odmítli. Nabízela se i možnost pravicové koalice občanských demokratů, lidovců a Unie svobody se 102 hlasy, jenže příkopy mezi ODS a odpadlíky z Unie svobody byly velmi hluboké a hluboká nechuť panovala i mezi ODS a lidovci, především předsedovi Josefu Luxovi, jemuž přezdívali had na tři. Již se začalo mluvit o možných dalších volbách, když s překvapivým řešením přišly dvě nejvýraznější osobnosti tehdejšího českého politického spektra – Miloš Zeman a Václav Klaus. Předseda sociálních demokratů a šéf ODS se dohodli na toleranci menšinové vlády ČSSD výměnou za podíl na moci na všech úrovních. Dokument získal název opoziční smlouvy a jeho kritici jeho podpis považují za klíčovou ránu české politické kultuře. Politika se podle nich změnila z konfliktu idejí na pouhou mocenskou hru. Navíc spolupráce obou hlavních politických stran v parlamentu i na regionální úrovni podporovala zákulisní politikaření, lobbyismus a různé formy korupce. Události, U-1998-07-09; V pravé poledne, VP-1998-07-12; ČT