Česko-německé vztahy ještě v druhé polovině devadesátých let zatěžovaly stíny minulosti, spojené zejména s děním v letech 1938-47. Sjednocení Německa a jeho hospodářská síla vyvolávala v řadě občanů nepříjemné reminiscence a obavy. Vstřícné kroky prezidenta Václava Havla z počátku devadesátých let zejména v otázce sudetských Němců a jejich nucenému odchodu z Československa vyvolaly silný odpor zejména u starších občanů. Na druhé straně u části představitelů sudetských Němců vyvolala Havlova slova neopodstatněné naděje na majetkové odškodnění. Vliv Německa ve střední Evropě přitom stále narůstal a právě němečtí podnikatelé investovali často i v České republice. Tato expanze ovšem mnohdy přiživovala protiněmecké nálady, které se občas snažila využívat i Občanská demokratická strana v čele s Václavem Klausem. Dlouhé tahanice měla definitivně ukončit společná česko-německá deklarace, která by řešila některé problémové body vzájemné minulosti a dala najevo vůli k přátelským vztahům obou států v budoucnosti. O její text ovšem probíhala tvrdá diplomatická jednání, která se vlekla dlouhou dobu. Jednání o deklaraci kritizovali hlavně komunisté, kteří obviňovali vládní koalici (a prezidenta Havla) ze zrady národních zájmů. Deklarace byla nakonec slavnostně podepsána v Praze 21. ledna z české strany premiérem Václavem Klausem a ministrem zahraničních věcí Josefem Zielencem, ze strany německé spolkovým kancléřem Helmuthem Kohlem a ministrem zahraničí Klausem Kinkelem. Německo se v deklaraci přihlásilo k odpovědnosti za nacistickou politiku, ve třetím oddílu naopak Česká republika vyslovila lítost nad křivdami, které byly způsobeny při vyhánění a nuceném vysídlením sudetských Němců. Právě formulace v tomto bodu se staly námětem četných diskusí nejen mezi diplomaty, ale i v české veřejnosti. Největší kontroverze ovšem vzbuzoval následující čtvrtý oddíl – v něm obě strany vyjádřily přesvědčení, že křivdy patří minulosti, a vzájemně přiznaly druhé straně právo na odlišný výklad některých sporných bodů z dějin vzájemných vztahů. Tyto formulace se vztahovaly především na otázku Mnichovské dohody, jejíž neplatnost od samého počátku odmítalo Německo uznat. Dále se deklarace věnovala mj. také vzájemné ochraně menšin a zřízení česko-německého fondu budoucnosti, pracujícího hlavně ve prospěch obětí nacismu a také česko-německého fóra, podporujícího dialog mezi oběma národy. Po podpisu deklarace prošla ještě ratifikací v parlamentech obou zemí. V tom českém se proti jejímu přijetí postavili komunisté, Sládkovi republikáni a také několik sociálních demokratů. Obecně lze říci, že česko-německá deklarace neuspokojila radikály na obou stranách – některé formulace se nezamlouvali sudetským Němcům, jiné se příliš nezdáli zejména komunistům. V každém případě sporné body z minulosti podpisem deklarace nezmizeli. Postupně však jejich význam pro česko-německé vztahy zřetelně klesal. Spíše než deklarace se však na tom asi podílela generační výměna. Události, U-1997-01-21; ČT