Listopad 1989, který intenzivně prožili všichni hrdinové našeho seriálu, vedl mj. také k zásadním změnám i k výměnám na nejvyšších politických postech. Dosavadního československého premiéra Ladislava Adamce, který se pokoušel zachovat převahu komunistické strany ve vládě, nahradil již počátkem prosince Slovák Marián Čalfa. I on byl sice členem komunistické strany a již od roku 1988 působil ve federální vládě jako ministr pro legislativu a předseda Legislativní rady vlády ČSSR, ale po několikadenním intermezzu dokázal ve spolupráci s dosavadní opozicí sestavit tzv. Vládu národního porozumění, v níž už KSČ neměla většinu. Sám Čalfa ostatně z komunistické strany vystoupil hned v roce 1990 a ve volbách kandidoval za slovenskou obdobu Občanského fóra, hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Tvrdý politický boj se ovšem strhl o post prezidenta. Přestože prezident neměl v československém ústavním pořádku příliš silnou pozici, byl vnímán veřejností jako nejvýše postavená politická osobnost. Opozice sice prosadila, že z funkce odstoupí tehdy již těžce nemocný Gustáv Husák, nebylo však hned jisté, kdo se stane jeho nástupcem. Představitelé Socialistického svazu mládeže se snažili prosadit Čestmíra Císaře, který byl považován za prezidentského kandidát již v roce 1968. Velmi intenzivně usiloval o své zvolení prezidentem také dřívější první tajemník ÚV KSČ a nejvýznamnější postava tzv. Pražského jara v roce 1968 Alexander Dubček, na kterého údajně sázela i sovětská diplomacie. Pro řadu představitelů opozice byl ale Dubček příliš spojen s komunistickou minulostí. Navíc se jim značně emotivní politik nejevil jako dostatečně silná osobnost, schopná čelit nejrůznějším hrozícím nebezpečím. Nedokázali mu také zapomenout jeho velké ústupky nastupujícímu režimu tzv. normalizace v roce 1969, mj. podpis pendrekového „Zákonného opatření“ v srpnu 1969. I z těchto důvodů se opozice nakonec rozhodla kandidovat na post prezidenta nejrespektovanější osobnost českého disentu, dramatika Václava Havla. I když ve Federálním shromáždění, které volilo prezidenta, stále výrazně dominovali komunisté, tlak veřejnosti byl natolik silný, že Václav Havel byl zvolen již 29. prosince stejným způsobem, na jaký byli zvyklí jeho komunističtí předchůdci, tedy jednomyslně. Karel s Evou i Honzík se z této zprávy těšili stejně jako naprostá většina občanů země. Václav Havel se stal doslova ikonou listopadové revoluce a jeho slovo mělo v několika následujících měsících doslova sílu zákona.Aktuality, A-1989-12-29; ČST