Opoziční hnutí v Československu nabývalo rychle na síle a dařilo se mu postupně vystupovat z dosavadního ghetta. K jeho prohlášením se připojovala řada dříve pasivních občanů a ke svým myšlenkám se otevřeně hlásilo i množství lidí z tzv. šedé zóny. Změnu jasně ukazovalo prohlášení Několik vět formulované představiteli hnutí Charta 77 a zveřejněné na konci června 1989. Obsahovalo sedm základních požadavků opozice – propuštění politických vězňů, zrušení různých omezení svobody shromažďování, zastavení kriminalizace a pronásledování nezávislých iniciativ a jejich přijetí jako součásti veřejného života, zbavení sdělovacích prostředků politické manipulace a všech stop cenzury, respektování požadavků a přání věřících občanů, odborné posouzení všech projektů s dopadem na životní prostředí a svobodná diskuse o některých neuralgických bodech českých dějin jako byla padesátá léta nebo rok 1968. Prohlášení Několik vět bylo zveřejněno v Lidových novinách a vysílaly je zahraniční rozhlasové stanice jako Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Mezi lidmi kolovalo množství opisů. Prohlášení nakonec podepsalo kolem čtyřiceti tisíc občanů a mezi signatáři nechyběli ani populární osobnosti, jako například herci Jiří Bartoška či Rudolf Hrušínský, zpěvačka Hana Zagorová nebo třeba scénárista Zdeněk Svěrák. Režim se pokusil o protiakci a vykonával na signatáře obrovský tlak, aby svůj podpis odvolali. V některých případech se to sice podařilo, ale celkově nebyla protikampaň nijak úspěšná. Bylo to o to překvapivější, že signatáři z řad umělců byli např. postihováni zákazem vystupování v televizi a v dalších médiích. Příliš se nedařilo ani mobilizovat stranickou mašinérii – zejména některé základní organizace složené z intelektuálů odmítaly přijímat rezoluce odsuzující Několik vět s poukazem, že text prohlášení nebyl oficiálně zveřejněn. Nesmlouvavou pozici ovšem zachovávalo Rudé právo, vyhrožující, že „kdo seje vítr, sklízí bouři.“ Všechno ale nakonec dopadlo trochu jinak.Televizní noviny, TN-1989-07-22; ČST