Vycestovat z Československa do západní Evropy bylo pro běžného občana značně obtížné. Ještě složitější to však měli občané Německé demokratické republiky, které trvale lákala prosperující Spolková republika Německo, tedy tzv. Západní Německo. Ta východoněmeckým občanům okamžitě přiznávala občanství a umožnila jim začlenění do života. Nemuseli procházet podobným martyriem jako uprchlíci z Československa. Navíc velká část východoněmeckých občanů měla na Západě své příbuzné, které nemohli navštěvovat. O to intenzivněji cestovali východoněmečtí turisté do jiných zemí sovětského bloku, kde se mohli setkávat se svými blízkými žijícími ve Spolkové republiky Německo. Mezi nejoblíbenější místa setkání patřila Praha i Maďarsko, zejména Budapešť nebo okolí Balatonu, kam mohli bez problémů jezdit lidé z obou částí Německa. Občané Německé demokratické republiky však nehodlali zůstat natrvalo uvězněni na jedné straně železné opony a hledali jakoukoliv možnost dostat se na Západ. Jako jedna z variant, byť riskantní, se jevil útěk přes velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Budapešti a v Praze. Do obou měst se sjížděli občané Německé demokratické republiky včetně mnoha žen a dětí a snažili se dostat do prostor západoněmeckých zastupitelských úřadů. V Praze se centrem jejich zájmu stala především budova Lobkovického paláce, kde sídlilo velvyslanectví. Palác i jeho zahradu zaplavilo několik tisíc východoněmeckých občanů, kteří toužili po odchodu do Spolkové republiky Německo. V Praze nechávali své osobní automobily, především trabanty a wartburgy. Mnozí nepoctivci přitom neváhali a opuštěné automobily vyrabovali. Československý režim byl akcí východoněmeckých občanů šokován a s problémem si příliš nevěděl rady. Policie se snažila Lobkovický palác odříznout a donutit uprchlíky opustit budovu, ale musela brát ohled na diplomatická pravidla. Nakonec po jednání se západoněmeckým ministrem zahraničím Hansem-Dietrichem Genscherem na konci září režim ustoupil a povolil stejně jako Maďaři východoněmeckým uprchlíkům odjezd do Spolkové republiky Německo. Nadšení čtyř tisíců východních Němců poté, co jim ministr Genscher z balkonu Lobkovického paláce oznámil výsledek vyjednávání, neznalo mezí. A železná opona byla zase o něco děravější a dalo se tušit, že ve stávající podobě už dlouho nevydrží.Svět 1989; Televizní noviny, TN-1989-09-05; ČST