Po úmrtí Konstantina Ustinoviče Černěnka bylo jasné, že zvolení dalšího stařičkého a těžce nemocného vládce by vedlo k naprostému rozkladu Sovětského svazu. Proto se počítalo s výběrem někoho mladšího a životnějšího. V tomto ohledu však sovětská politická špička neskýtala příliš pestrý výběr. Údajně se uvažovalo například o šéfovi leningradské stranické organizace Grigoriji Romanovovi, kterému bylo pouze dvaašedesát let. Ten patřil mezi tzv. jestřáby a v politbyru se věnoval především vojenské problematice. Jenže jeho výchozí pozici silně oslabila aféra s porcelánovým servisem carevny Kateřiny Veliké, který si prý Romanov zapůjčil při příležitosti svatby své dcery. Svatební hosté totiž několik unikátních kusů v rámci probíhajícího veselí zcela zničili. Jakási korupční aféra v Moskvě silně poškodila také druhého pretendenta na post generálního tajemníka moskevského šéfa strany, konzervativce Viktora Grišina. Přesto právě on byl nakonec jediným protikandidátem nové hvězdy na sovětském politickém nebi, teprve (v tehdejších sovětských poměrech opravdu teprve) čtyřiapadesátiletého Michaila Sergejeviče Gorbačova. Rodák ze stavropolského kraje Gorbačov se věnoval především zemědělské problematice a v posledních měsících často úřadoval za nemocného Černěnka. V rozhodující chvíli jeho kandidaturu podpořil nejenom šéf ústřední revizní komise Solomencev, který asi o poklescích ostatních zvažovaných kandidátů věděl více než dost, ale na jeho stranu přešel také dřívější stoupenec gerontokratické kliky, dlouholetý ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko. Za novou krev na nejvyšším místě se postavili i mocní regionální komunističtí bossové včetně Jevgenije Lichačova ze Sibiře. V březnu 1985 se i díky této podpoře stal generálním tajemníkem ÚV Komunistické strany Michail Sergejevič Gorbačov, který se záhy pokusil o komplexní reformu komunistické strany i celé sovětské společnosti. Otec Jardy Franc se stejně jako řada dalších vysokých funkcionářů nutných změn oprávněně bál. Svým způsobem měl pravdu – svět po nástupu Michaila Gorbačova na sovětský trůn už nikdy nebyl takový, jako předtím a vývoj v Sovětském svazu i v jeho satelitech nabral na takové dynamice, že to „staré, osvědčené kádry“ ani nestíhaly sledovat. Nemalá část společnosti ovšem tento vývoj naopak přijala s uspokojením a jen litovala, že k posunům nedošlo už dávno.Televizní noviny, TN-1985-03-11; ČST