Na výroční pouti ve Velehradě byl lidmi vypískán tehdejší ministr kultury

Na výroční pouti ve Velehradě byl lidmi vypískán tehdejší ministr kultury

Pouť do kláštera na Velehradě se sice konala každý rok, ale v roce 1985 měla mimořádný náboj. Na tento rok totiž připadalo 1100. výročí úmrtí jednoho ze dvou moravských věrozvěstů, Metoděje. Proto se také mezi hosty objevil nejenom pražský arcibiskup a kardinál František Tomášek, ale také státní tajemník Vatikánu kardinál Agostino Casaroli a ministři kultury ČSR a SSR Milan Klusák a Miroslav Válek. Protože v Praze zároveň probíhalo VI. všekřesťanské mírové shromáždění, přibyla na Velehrad i delegace duchovních z tohoto sdružení vedená minským a běloruským metropolitou Filaretem. Na začátku shromáždění pozdravil místní předseda Okresního národního výboru v Uherském Hradišti Zdeněk Lapčík, ale už při jeho projevu dávalo mnoho věřících hlasitě najevo, že na Velehrad nepřišli poslouchat funkcionářské řeči. Druhý řečník, apoštolský administrátor olomoucké arcidiecéze Josef Vrana, byl sice duchovní, ale vzhledem ke své oddanosti normalizačnímu režimu nepatřil zrovna mezi nejrespektovanější církevní autority. Nespokojenost věřících ovšem vyvrcholila při následném vystoupení českého ministra kultury Milana Kusáka, který ve svém projevu vyzvedl zejména slovanské aspekty mise Cyrila a Metoděje a význam jejího odkazu pro současnou mírovou politiku sovětského bloku. Do toho zvládl ještě přimíchat vděčnost Sovětskému svazu v souvislosti s čtyřicátým výročím osvobozením Československa z nacistického područí. Shromážděným věřícím se tyto násilné aktualizace vůbec nelíbily a svůj názor dali najevo hlasitým pískotem. Shromáždění ve Velehradě se tak stalo jednou z významných demonstrací proti režimu tzv. normalizace a funkcionáři mohli jen bezmocně přihlížet, jak se jim režie pouti vysmekává z ruky. Shromážděné poutníky uklidnil až arcibiskup František Tomášek, který jim přečetl zvláštní apoštolský list papeže Jana Pavla II. Události na Velehradu jasně ukázaly hloubku propasti oddělující funkcionáře od mas věřících, propast, kterou nemohla překlenout vágní a zprofanovaná symbolika slovanství či mírového hnutí. Zároveň byly svědectvím ožívajícího sebevědomí katolické církve a jejich členů, kteří se nebáli čím dál hlasitěji projevovat svůj nesouhlas se stávající politikou.Televizní noviny, TN-1985-07-07; ČST

Ve stopách doby