Cesta k propuštění zbývajících československých občanů, kteří byli zajati v průmyslovém komplexu Alto Catumbela v Angole protivládní organizací Unita, se výrazně protahovalo. Československá vláda i prezident Gustáv Husák se sice opakovaně snažili celou situaci řešit tak, aby nebyly ohroženy životy rukojmích, ale jednání dlouho nevedla k žádanému cíli. Události v Angole ukázaly, na jak vratkých nohách stojí československé pozici v tzv. Třetím světě. V případě podobného konfliktu chyběla zemi vojenská síla skutečných mocností. Ty většinou byly schopné dostat své občany do bezpečí za pomoci speciálních armádních jednotek, které dokázaly operovat prakticky po celém světě. Československo bylo odkázáno na komplikovanou diplomacii přes nejrůznější prostředníky. Organizace Unita navíc celou situaci zneužívala pro svoji popularizaci a uvěznění českoslovenští občané zatím strádali. Poslední dvacítka mužů byla nakonec propuštěna až 23. června 1984, tedy více než po roce věznění. Významnou roli při zprostředkování mezi Československem a Unitou přitom sehrál belgický novinář Jean Wolf. Zvláštní letadlo vyslané československou vládou naložilo propuštěné muže v Kinshase v Zairu a v Praze je uvítal tehdejší federální ministr paliv a energetiky Vratislav Ehrenberger a další funkcionáři. Československo sice neopustilo svoji dosavadní politiku v podpoře prosovětsky orientovaných rozvojových zemí v Africe, Asii či Jižní Americe, ale po událostech spojených s přepadením Alto Catumbela rozhodně pečlivěji zvažovalo bezpečnostní situaci v každé zemi a v každé konkrétní lokalitě, kde měli čeští a slovenští odborníci působit. Jenže situace v této části světa se měnila často takovým tempem, že v některých zemích podobné nebezpečí hrozilo neustále a prakticky kdekoliv.Televizní noviny, TN-1984-05-13; Československý filmový týdeník 1984/30; ČST; Krátký film