Česká věda prožila v období normalizace mimořádně hlubokou krizi. Čistky na počátku sedmdesátých let ve spojení s vlnou emigrace zcela rozvrátily naprostou většinu výzkumných týmů. Zaostávání za světem nabylo ohromných rozměrů. Politické špičky přitom očekávaly, že věda úzce provázaná s praxí se stane záchranou pro trvale churavějící ekonomiku. Téměř v každém dokumentu se neustále zdůrazňoval požadavek většího uplatňování výsledků vědeckotechnického výzkumu v praxi, ale žádná spása nepřicházela. Je ostatně sporné, zda mělo nějaký smysl využívat vědce k zdokonalování a zlepšování technologií, které byly již od počátku zastaralé. K intenzifikaci propojení vědy s praxí byly zakládány nejrůznější instituce, vybavené často poměrně rozsáhlými pravomocemi. Patřila mezi ně i Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, v jejímž čele stanul 1. listopadu vlivný místopředseda vlády Jaromír Obzina, který až do června vykonával funkci federálního ministra vnitra. V šedesátých letech však působil v oddělení ÚV KSČ pro vědu a školství. Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, zřízená ústavním zákonem, nahradila federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj. Mimo jiné pod nově zřízenou komisi spadal i Úřad pro vynálezy a objevy, Úřad pro normalizaci a měření nebo Československá komise pro atomovou energii. Žádný zvrat však komise do vědeckotechnického rozvoje v Československu nepřinesla a zaostávání pokračovalo vesele dál.Televizní noviny, TN-1984-01-28; ČST