Dlouhých sedm let se opravovala budova Národního divadla v Praze. Jednalo se o jednu z nejnáročnějších rekonstrukcí té doby, na které se podílelo obrovské množství špičkových řemeslníků. Zároveň vznikala v sousedství budovy z 19. století nová stavba, která měla sloužit jako další scéna souborů Národního divadla. Vše bylo symbolicky načasováno tak, aby slavnostní znovuotevření připadlo na den 100. výročí definitivního otevření Národního divadla v roce 1883. A stejně jako před sto lety se provoz zahajoval symbolicky operou Libuše od Bedřicha Smetany. Tentokrát ovšem hlavní roli ztvárnila Gabriela Beňačková-Čápová. V hledišti samozřejmě dominovali nejrůznější funkcionáři, nechyběl ani starý Franc. Prázdná nezůstala ani Prezidentská lóže, kde usedl Gustáv Husák, slavnostní projev přednesl Lubomír Štrougal, jehož drobná osamělá postava na obrovském jevišti působila poněkud komicky. O zážitek a podívanou nebyli připraveni ani řadoví občané, mezi něž patřili Dvořákovi – všechnu parádu mohli pozorovat na obrazovkách svých televizorů. O den později pak inscenací Strakonického dudáka od Josefa Kajetána Tyla zahájila svou činnost i Nová scéna. Její moderní budova budila v lidech nemalé rozpaky a na netradičně pojaté jeviště si museli zvykat i herci. Moderní interiér s obložením ze zeleného mramoru ovšem působil impozantně. Lidé podílející se bezprostředně na obnově Národního divadla měli možnost navštívit předpremiéru obou zahajovacích inscenací. Po znovuotevření budovy Národního divadla se oprav dočkala další scéna jeho souborů – Stavovské divadlo, které se tehdy ještě nazývalo Tylovo.Kronika našeho života 1983; ČST