Panující režim v Polsku v závěru sedmdesátých let upadl do hluboké společenské i hospodářské krize. Většina Poláků jednoznačně respektovala více papeže a primase než vlastní vládu. Ta pak nebyla schopná provést rázné kroky k odvrácení akutně hrozící hospodářské katastrofy. Polsko bylo kvůli velkým půjčkám v minulých letech silně zadluženo, ale pokusy řešit situaci třeba dílčím zvýšením cen blokovala obava z reakce obyvatelstva, především průmyslových dělníků. Moc dělnictva se ukázala v létě roku 1980 při velké vlně stávek, která proběhla zemí kvůli dílčímu zdražení masa. Stávkující také požadovali zvýšení mezd a postupně se objevily i politické požadavky. 14. srpna vstoupily do stávka i gdaňské loděnice a několik dní poté byl v jejích prostorách založen Mezipodnikový stávkový výbor, který již týden po svém vzniku koordinoval stávky ve více než třech stech podnicích. Režim se hnutí snažil čelit jak represí v podobě uvěznění některých předáků, tak jistými ústupky v personální oblasti. Stávková vlna se však šířila po celé zemi a osazenstva jednotlivých podniků se dále radikalizovala. Na konci srpna byl režim nucen podepsat se stávkovým výborem smlouvu, v níž mimo jiné přislíbil propuštění všech vězněných. Krátce na to rezignoval na svoji funkci dosavadní první tajemník ÚV Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) (místní obdoba KSČ) Edward Gierek. Mezipodnikové stávkové výbory se změnily na mezipodnikové přípravné výbory a začaly tak s organizací nové odborové struktury, do níž se zapojily i jednotlivé opoziční skupiny. 17. září se v Gdaňsku sešli představitelé více než třiceti mezipodnikových výborů z celé země reprezentující asi tři miliony pracujících. Po složitých jednáních se dohodli na vytvoření jednotné organizace, přestože část zástupců v čele s předáky mezipodnikového přípravného výboru v Gdaňsku dávala přednost hnutí z navzájem nepropojených závodních a regionálních struktur. Nová organizace dostala podle návrhu historika Karola Modzelewského název Nezávislý samostatný odborový svaz Solidarita. I nadále v ní dominovaly silně decentralizační tendence, což ilustrovalo i označení centrálního koordinačního orgánu jako Celostátní dohadovací komise. Jejím předsedou se stal Lech Wałęsa, elektrikář z gdaňských loděnic. Solidarita si pod hrozbou generální stávky také vynutila uznání ze strany oficiálních orgánů. Mnozí čeští a slovenští občané obdivovali rozhodnost polských pracujících při prosazování polských požadavků, na straně druhé se však režimní propagandě podařilo oživovat staré protipolské resentimenty a vytvářet obraz Poláka jako lenocha, pobožnůstkáře a šmelináře, na kterého musí čeští a slovenští dělníci pořád pracovat.TN2-1980-10-20 (Repta); TN1-1980-11-16 (Polsko - komentář); ČST