Vývoj československého hospodářství v druhé polovině sedmdesátých let jednoznačně svědčil o vážných obtížích a výrazném zpomalení růstu klíčových ukazatelů. Československo stejně jako další země sovětského bloku (např. NDR nebo Polsko) výrazně zasáhlo zvýšení cen surovin na světových trzích a tyto země zápasily se stále nízkou produktivitou práce a zaostáváním v oblasti technického rozvoje. Bylo jasné, že bude nutné provést v hospodářství výrazné změny, aby byla vůbec uchována šance na pozitivní hospodářský vývoj. Jenže československé vedení, vzniklé v období normalizačních čistek, se skutečných reforem velice obávalo a děsilo je i pouhé slovo reforma. Místo zásadních změn požadovalo jen pokud možno drobná, kosmetická vylepšení existujícího stavu. Opatrnictví a klopýtavé kompromisnictví skvěle ilustruje již samotný název materiálu, který se měl stát základem nové hospodářské politiky. Zdůrazňovala se v něm nutnost zvýšit kvalitativní úroveň výroby, požadovalo se větší využívání výsledků vědeckotechnického rozvoje a vyzdvihovaly se i metody chozraščotu, jako z hlediska tehdejších ideologů nezávadné náhražky tržních vztahů. Soubor opatření ke zdokonalování soustavy plánovitého řízení národního hospodářství, jehož přijetí podporoval především tehdejší ministerský předseda Lubomír Štrougal, byl od počátku silně neduživým dítětem, které mělo jen minimální životaschopnosti. Opatření zaváděná od počátku roku 1981 nemohla ani v nejmenším zajistit pozitivní zvrat v hospodářském vývoji. Ke skutečným reformám totiž tehdejšímu režimu chyběla odvaha i schopnosti. Karel i další naši hrdinové se jistě se Souborem opatření setkali, ale hlubší pozornost mu nejspíš nevěnovali. Dobře cítili, že jde vesměs o pusté proklamace, které stejně fakticky nic nezmění na směřování československé ekonomiky. Následný vývoj pak ukázal, že se v tomto hodnocení nemýlili.TN1-1980-03-11 Celostátní aktiv; ČST