Podle některých historiků mezi největší strategické chyby Sovětského svazu v závěru sedmdesátých let patřilo rozhodnutí angažovat se vojensky ve vleklé občanské válce v Afghánistánu. Jenže úspěchy islamistické ozbrojené opozice podporované USA a sousedním Pákistánem ve spojení s neustálými rozpory v rámci celkově prosovětsky orientované vládnoucí Lidově demokratické strany Afghánistánu už podle názoru sovětských špiček vyžadovaly ráznou reakci. S odvoláním na dříve uzavřenou sovětsko-afghánskou smlouvu o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství a na údajnou žádost afghánských vládních představitelů koncem prosince 1979 vstoupila sovětská armáda do Afghánistánu. Hned na počátku speciální jednotky po tvrdých bojích dobyly v Kábulu prezidentský palác a zastřelily dosavadního předsedu tzv. Revoluční rady Hafizulláha Amína. Na jeho místo byl dosazen dosavadní afghánský velvyslanec v Československu Babrak Karmal (1929-1996), nedávno předtím Amínem odsunutým z vrcholných politických pozic. Jistě není třeba zdůrazňovat, že československé vedení podporovalo sovětskou pozici, i když jeho armáda se žádným způsobem na invazi nepodílela. Sovětští představitelé věřili, že se situace brzy uklidní a jejich zásah rychle zvrátí poměry v Afghánistánu v jejich prospěch, ale situace se vyvíjela zcela odlišně. Sovětský svaz byl zataženo do vleklého konfliktu a jeho vojenské jednotky jen s největšími obtížemi dokázaly v hornatém terénu čelit islámských mudžaheddínům z Talibánu cvičeným v USA. Pozice Babraka Karmala se postupně stala neudržitelnou a tak byl v roce 1986 umírněnějším Muhammadem Nadžíbulláhem, který se pokoušel vleklý konflikt ukončit a prováděl politiku tzv. národního usmíření. Jednoznačný zvrat pak přineslo ke konci 80. let stažení sovětských vojsk z Afghánistánu na základě rozhodnutí Michaila Gorbačova. Islamisté pak v průběhu několika let ovládli celý Afghánistán.Svět 1980; ČSFT 1981/40; ČST; Krátký film