V roce 1968 hráli čeští a slovenští spisovatelé mimořádně důležitou roli. Jejich sjezd o rok dříve znamenal velkou roztržku mezi Svazem československých spisovatelů a tehdejším vedením KSČ. Svaz československých spisovatelů zůstával věrný reformnímu kurzu i po srpnové okupaci Československa a ani nátlak ze strany nově se ustavujícího tzv. normalizačního režimu to nedokázal zvrátit. A tak moc sáhla k jednoduchému a osvědčenému řešení – Svaz československých spisovatelů byl prostě v roce 1970 rozpuštěn. Ještě nějakou dobu to trvalo, než dokázali mocní najít dostatek vhodných spisovatelů pro založení nové organizace. Ta samozřejmě byla přísně výběrová a objevit se v ní nesměl žádný z kriticky uvažujících spisovatelů, kteří se odmítali vzdát svých názorů a uznat sovětskou okupaci jako „internacionální pomoc“. Na ustavujícím sjezdu také vybraní autoři chování spisovatelů v letech 1967-70 náležitě zkritizovali. S projevem Milana Kundery na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů se například „vypořádal“ prorežimní básník Jiří Taufer. V čele nově vzniklé instituce stanul jako předseda umělecky nepříliš úspěšný spisovatel Jan Kozák, ve vedení se objevili např. Josef Rybák nebo Donát Šajner. Vesměs se jednalo o autory, jejichž díla nijak zvlášť nezajímala ani znalce literatury ani nejširší vrstvy čtenářů. Ale zato byli věrní a ochotní spolupracovat.Československý filmový týdeník 1972; Krátký film