Počátkem devadesátých let panoval dlouhodobý sociální smír. Odborové hnutí procházelo procesem transformace, během které se likvidovalo dědictví někdejšího Revolučního odborového hnutí a zároveň probíhalo hledání nové úlohy odborů ve změněných společenských podmínkách. Snížení životní úrovně značné části obyvatelstva bylo zpočátku přijímáno jako nutný průvodní znak ekonomické transformace a nevyvolávalo větší nepokoje. Silnější protestní hlasy zaznívaly prakticky jen od komunistické strany, jejíž členové se nedokázali smířit se ztrátou privilegovaného postavení. Postupně se však začala situace na poli sporů o vhodná řešení sociální problematiky měnit a přibližovala se běžným poměrům v demokratických státech. Vládní koalice vedená premiérem a předsedou Občanské demokratické strany prosazovala spíše pravicovou vizi rychlé a razantní ekonomické reformy a usilovala o pokud možno přebytkový státní rozpočet. Václav Klaus se hlásil k inspiraci americkými monetaristy a také politikou dřívější britské premiérky Margaret Thatcherové, která byla známa mimo jiné i svými konflikty s odbory. Velké kontroverze přinesly některé návrhy nových sociálních zákonů, především zákona o důchodovém pojištění, projednávané v průběhu roku 1994. Odborům se především nezamlouvalo plánované prodloužení doby odchodu do důchodu. Protestovaly také proti propadu podílu průměrných důchodů na průměrné mzdě a nelíbily se jim rovněž některé novelizace Zákoníku práce. Prvním projevem protestů se stala v březnu 1994 petice, kterou podepsalo více než 600 tisíc lidí. Parlament na ní však nereagoval, stejně jako na demonstraci v březnu téhož roku a na stávku v prosinci, které se podle odborů účastnilo 1,45 miliónu zaměstnanců. Další mohutnou protestní akci svolaly odbory na březen roku 1995. Příliš jim nevyšlo počasí, protože poměrně hustě pršelo, přesto se na Staroměstském náměstí sešlo několik desítek tisíc odborářů. Podle některých údajů jich snad bylo až 100 tisíc, pravděpodobně však bylo účastníků méně, zhruba 80-90 tisíc. Přesto se jednalo z hlediska odborů o úspěch, i když sami odboroví předáci byli překvapeni radikálností části účastníků. Efekt demonstrace byl ovšem prakticky stejný jako efekty dřívějších protestních akcí – tedy minimální. V každém případě byla demonstrace jedním z příznaků změny dobové atmosféry – transformační jednotu počátku devadesátých let definitivně nahrazoval plnohodnotný zápas o sociální problematiku typický pro země s demokratickým uspořádáním. Dokládal to i výrazný pokles popularity premiéra Václava Klause – i když mu důvěřovalo stále 51 % respondentů, oproti roku 1994 se jednalo o pokles o skoro 20 procent. Nové politické poměry pak ukázaly volby v roce 1996. Většina našich hlavních seriálových hrdinů mladší generace se vrhla po roce 1989 na podnikání, takže s odborovými požadavky z let 1994-95 se příliš neidentifikovali a na demonstraci bychom je asi nenašli. Události, U-1995-03-25; ČST