Ne všechny státy se rozpadaly v devadesátých letech dvacátého století tak pokojně jako Československo v roce 1992. Tragickým příkladem krvavého konce federace byla především Jugoslávie. Napjaté vztahy mezi jednotlivými národnostmi tohoto balkánského státu se projevovaly už od jeho vzniku a poprvé brutálně vyvřely v období 2. světové války, především v podobě krutostí chorvatského ustašovského režimu. Po konci války utlumil nacionální vášně režim Josipa Broze-Tita, po jeho smrti však vzplály znova. Centrální moc spojená se Srby se je snažila tvrdými represemi potlačit, ale v atmosféře velkých hospodářských problémů na konci osmdesátých let nacionalismus na všech stranách narůstal. V roce 1990 se prakticky rozštěpil dosud vládnoucí Svaz komunistů Jugoslávie, když jeho sjezd opustili delegáti ze Slovinska a Chorvatska. V průběhu roku 1991 jasně vyjádřily svou vůli opustit dosavadní federaci právě Slovinsko a Chorvatsko, k nimž se přidala také Makedonie. Ve Slovinsku a Chorvatsku ovšem došlo k vojenským střetům místních jednotek s jugoslávskou (většinově srbskou) armádou a v případě Chorvatska se situace přeměnila ve vleklý konflikt. V části Chorvatska s většinově srbským obyvatelstvem vznikla tzv. republika Srbská krajina, která chtěla zůstat součástí Jugoslávie. Situaci se snažily mírnit mise OSN, ale příměří v letech 1992-1994 bylo neustále porušováno. Válku nakonec ukončila v roce 1995 chorvatská vojenská operace Oluja (Bouře), během které byl zlomen vojenský odpor Srbů v Krajině a území bylo značně brutálním způsobem etnicky vyčištěno. Ještě brutálněji ovšem probíhaly boje v národnostně značně promíšené Bosně a Hercegovině. Zde proti sobě stála aliance bosenských Chorvatů a muslimů proti Srbům. Střety provázela z obou stran obrovská brutalita a masové vraždy. Nejznámějším případem v tomto směru byl masakr bosenských muslimů ze strany Srbů ve městě Srebrenica, který si vyžádal více než osm tisíc obětí. Neštěstí nezabránily ani jednotky UNPROFOR, které zde byly dislokovány. I přes počáteční úspěchy srbských vojsk značnou část Bosny a Hercegoviny postupně dobyla chorvatská vojska. Pomohla jim přitom operace Rozhodná síla (Deliberate Forces), v rámci které letecká vojska NATO útočila na vojska Republiky srbské. Na podzim roku 1995 vyvinuly světové mocnosti, především USA a Rusko, velký tlak, aby proběhla mírová jednání všech tří zúčastněných stran. Nakonec docílily konání mírové konference mezi 1. a 21. listopadem, která probíhala v Daytonu v americkém Ohiu. Bosenské Srby zde nezastupoval jejich předák Radovan Karadžič stíhaný jako válečný zločinec, ale srbský (respektive jugoslávský) prezident Slobodan Miloševič. Dalšími účastníky jednání byli např. chorvatský prezident Franjo Turkman nebo bosenský prezident Alija Izetbegovič. Konferenci vedle americký ministr zahraničí Warren Christopher, vyjednavači z USA a Evropské unie a ruský ministr zahraničí Igor Ivanov. Výsledkem jednání byla dohoda, která počítala prakticky s rozdělením Bosny a Hercegoviny podle aktuální frontové linie, což zvýhodňovalo především chorvatskou stranu. Republiku Srbskou doplnila chorvatsko muslimská Federace Bosny a Hercegoviny a oba útvary utvořily konfederaci, která ale počítala s rozsáhlou autonomií obou jednotek. Dohoda byla 14. prosince potvrzena formálním podpisem v Paříži, kde se signatáři stali také představitelé Francie, USA, Velké Británie, Německa i Ruska. Na dodržování smlouvy dohlížela především vojenská mise NATO IFOR, které se účastnila i česká armáda. Na IFOR v roce 1996 navázala podobně koncipovaná mise SFOR. Události, U-1995-11-21; "21", 21-1995-11-21; ČST