Pobaltské státy se po rozchodu s dosavadním Sovětským svazem ocitly v nezáviděníhodné situaci. Celé jejich hospodářství bylo koncipováno na trh velké říše a naopak počítalo s přísunem surovin i energie z celého Ruska. Navíc v Estonsku, Lotyšsku a Litvě zůstaly rozsáhlé ruské menšiny, jejichž představitelé se nechtěly smířit se ztrátou dosavadní privilegované pozice a s odtržením od jejich mateřské země. Na druhou stranu nově samostatné pobaltské země často odmítaly přiznat občanství příslušníkům ruské menšiny, pokud neovládali příslušný jazyk. Prakticky jediným východiskem pro pobaltské státy bylo co nejintenzivnější přilnutí k novým partnerům, především k stále prosperující Skandinávii. Krásná města se středověkými jádry, mezi něž patřila i estonská metropole Tallinn, byla velkým lákadlem pro turisty ze Švédska a dalších severských zemí. Mnohé přitom ještě více než zajímavá architektura a historické památky lákala skutečnost, že v Estonsku a dalších pobaltských zemích ani zdaleka neexistovala taková prohibice jako v jejich vlasti. Navíc alkohol se dal v Estonsku a jinde pořídit přímo za směšný peníz. Aby však mohli turisté pořádat pravidelné výlety do Estonska za památkami i alkoholem, musela být vyřešena otázka jejich pravidelné a bezproblémové přepravy. Tu mělo zajistit zřízení pravidelné lodní linky mezi Stockholmem a Tallinnem. Její provoz měl zajišťovat trajekt pro automobily a osobní přepravu Estonia, který svoji první plavbu absolvoval již v únoru 1993. Jednalo se vlastně o starou loď vyrobenou v roce 1979 ve Spolkové republice Německo, která měla za sebou již poměrně pestrou kariéru, během níž putovala např. mezi finským Turku a Stockholmem a později mezi finským přístavem Vaasa a švédským městem Umeå. Loď byla vlastněna od ledna 1993 švédsko-estonskou společností EstLine Marine Company, spojené i s estonskou vládou. Loď byla přejmenována na Estonii a symbolizovala estonskou nezávislost na Rusku a naopak nové kontakty směrem na sever. Jenže 28. září 1994 došlo k tragédii – loď se v noci potopila i s 989 lidmi na palubě. Zachránil se pouhý zlomek pasažérů, smrt ve vodách moře našlo 852 osob, převážně Švédů. Příčina neštěstí budí dodnes velké diskuse. Podle závěrů mezinárodní komise vinou špatné údržby došlo na rozbouřeném moři k otevření předního hledí, takže se do lodě okamžitě nalila obrovská spousta vody. Závěry komise však byly kritizovány a zpochybňovány a otázky budil i ne zcela standardní přístup Švédska, Estonska a Finska k možnosti zkoumání vraků nezávislými potápěči. Objevovali se i zprávy, že trajekt byl opakovaně využíván na dopravu vojenského materiálu a potopení mohla způsobit vnitřní exploze. Tuto verzi se však nepodařilo nikdy dokázat. Zprávy ČT2, Z2-1994-09-28; Události, komentáře, UK-1993-07-09; ČST