Otázka vyrovnání s předlistopadovou minulostí zůstávala i nadále významným společenským problémem. Prvotní nadšení pominulo a mnoho občanů mělo pocit, že dřívější mocenská elita se dokázala v nových podmínkách etablovat náramně dobře. Radikální antikomunisté ostře kritizovali přílišnou „sametovost“ listopadové revoluce a skutečnost, že odsouzeno bylo jen minimum představitelů bývalého režimu. V parlamentu nadále legálně působila komunistická strana, která sice pozbyla svůj majetek, ale přesto se dokázala stát pevnou součástí nově zformovaného politického systému. Čeští komunisté se navíc na rozdíl od svých slovenských kolegů a kolegů z jiných zemí bývalého sovětského bloku tvrdošíjně odmítali vzdát i samotného označení „komunistická“. Lustrační zákony sice exponentům dřívější politické elity znemožnily vykonávání řady funkcí ve veřejném sektoru, ale radikálové je považovali jen za velmi nedostatečné. Navíc se jim nezamlouvalo, že nebyla přerušena právní kontinuita s předlistopadovou érou a nadále platily zákony přijaté v letech 1948-1989, které byly jen postupně nahrazovány nebo novelizovány. Námitky, že by zrušení platnosti všech norem zcela rozkolísalo veškerý život a totálně rozrušilo právní jistoty, odmítali s tím, že by bylo možno přizpůsobit normy nějakého západoevropského státu. Pravicová Občanská demokratická strana, která jednoznačně zvítězila v parlamentních volbách v roce 1992, se snažila s předlistopadovou minulostí tvrdě vypořádat alespoň v symbolické rovině. Výsledem se stal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V § 2 tohoto zákona se mimo jiné uvádělo, že „režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989,“ byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“ Zároveň se tu konstatovalo, že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.“ Naopak odpor proti tomuto režimu byl označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Lidé, kteří byli režimem před listopadem 1989 perzekuováni, měli nárok na plné morální zadostiučinění. Rozšířena byla i ustanovení o soudní rehabilitaci, tak aby byly podchyceny všechny možné druhy perzekuce i prostřednictvím odsouzení za zdánlivě nepolitické trestné činy. Zákon také zrušil promlčecí lhůtu v období 1948-1989 v případě, že nedošlo k pravomocnému odsouzení v této době z politických důvodů. Podoba zákona vyvolávala již v době jeho vzniku obrovské diskuse a vlastně uspokojila jen málokoho. Zatímco oponenti ho považovali za pochybné politické rozhodování o minulosti, podle radikálních antikomunistů byl totálně bezzubý a nemohl se stát nástrojem dekomunizace společnosti, po níž volali. Deník Plus, DP-1993-07-09; ČST