Doba přála prohlubování integrace západoevropských států. Výrazem těchto tendencí spojených i s úsilím vytvořit důstojného partnera pro USA se stalo uzavření tzv. Maastrichtské dohody v únoru 1992. Dosavadní především hospodářsky zaměřený projekt evropské integrace v rámci Evropského společenství tak získal zcela nový, politický rozměr. Z dosavadního Evropského společenství se stala po ratifikaci dohody všemi dvanácti signatářskými zeměmi k 1. listopadu 1993 Evropská unie. S ratifikací byly nemalé problémy v Dánsku, kde napoprvé ještě v roce 1992 voliči referendu Smlouvu o Evropské unii odmítli. Uspělo až nové referendum pořádané o několik měsíců později. Na základě Maastrichtské dohody se výrazně rozšířily formy spolupráce členských zemí, např. o oblast spravedlnosti, vnitra a obrany. Začaly se také ukazovat první obrysy myšlenky společné měny, přestože vznik eura ještě byl věcí budoucnosti. Předsedou Evropské komise zůstal Francouz Jacques Delors, který tento post zastával již od roku 1985. Vyhlídky Evropského společenství (a později Evropské unie) se na počátku devadesátých let jevily jako mimořádně příznivé. Od počátku roku fungoval jednotný evropský trh a probíhala přístupová jednání Evropského společenství s dosud stranou stojícími státy jako bylo Rakousko, Finsko a Švédsko. Od dubna se pak jednalo i s Norskem. Všem těmto zemím Rada Evropy přislíbila plné členství už do roku 1995, nakonec se však v tomto roce rozšířila pouze o první tři jmenované země. Obrovský zájem o vstup jevily také země bývalého sovětského bloku ve střední a východní Evropě včetně České republiky a Slovenska. Vstup do Evropského společenství respektive do Evropské unie se jim jevil jako potvrzení návratu do Evropy jako takové, do Evropy demokratické a prosperující. Samozřejmě v daný okamžik však obrovské rozdíly mezi hospodářskou úrovní v členských státech Evropské unie a zemích dřívějšího východního bloku byly natolik propastné, že rychlý vstup nebyl myslitelný. Evropské společenství (stejně jako později Evropská unie) však vytrvale ujišťovala, že i státům jako byla Česká republika, Slovensko či pobaltské země po splnění tzv. kodaňských kritérií – těmi bylo především demokratické zřízení zachovávající lidská práva a vládu zákona se zajištěním ochrany menšin, fungující tržní hospodářství schopné konkurence na jednotném evropském trhu a sladění domácích norem s předpisy Evropské unie – bude vstup umožněn. Většina našich hrdinů byla tehdy velkými příznivci co nejrychlejšího vstupu České republiky do EU. Počkat si však musela ještě víc než deset let. Události, U-1993-11-01; ČST