Nové demokratické volby se konaly pouhé dva roky od těch prvních, ale politické poměry se za tu dobu změnily doslova dramaticky. Především dosavadní dominantní hráč na české politické scéně – Občanské fórum se rozpadlo na pravicovou Občanskou demokratickou stranu kolem ambiciózního mimořádně výrazného ministra financí Václava Klause, kterou podpořila většina regionálních manažerů Občanského fóra, a na spíše liberální středové Občanské hnutí sdružující osobnosti, které se více hlásily k duchu dosavadního Občanského fóra. Své pozici si principu udržovala komunistická strana, na straně druhé však z oslabení Občanského fóra částečně těžily i strany, které se na počátku devadesátých letech zformovaly a stabilizovaly. Vedle sociální demokracie, které v roce 1990 vstup do parlamentu ušel jen relativně těsně, se jednalo například o Liberálně sociální unii, v níž se před volbami sešla Strana zelených, Československá strana socialistická, Hnutí zemědělců a nezávislých osobností a Zemědělská strana. Volebním lídrem se stal předseda posledního uvedeného subjektu František Trnka, spojený v minulosti s proslulým JZD ve Slušovicích. Liberálně sociální unie získávala hlasy především od členů zemědělských družstev, kteří se snažili bránit tuto formu hospodaření kritizovanou pro její spojení s bývalým režimem. Na extrémní pravici se také vyprofilovali tzv. republikáni, oficiálně Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, vedeni silně kontroverzním, ale zároveň charismatickým bývalým pracovníkem Federálního úřadu pro tisk a informace Miroslavem Sládkem. Samostatně se zformovala také Občanská demokratická aliance, která sice víceméně sdílela představy Václava Klause jako předsedy ODS o radikální ekonomické reformě, ale snažila se prezentovat jako ještě zásadovější subjekt. I když se vítězství Občanské demokratické strany vcelku očekávalo, někteří pozorovatelé se domnívali, že řadu voličů může přilákat i Občanské hnutí, v němž se sdružilo velké množství osobností spojených s českou politikou počátku devadesátých let. Občanské hnutí se chtělo opřít i o přetrvávající popularitu československého prezidenta Václava Havla. Právě Občanské hnutí bylo ale nakonec v reálu hlavním poraženým ve volebním klání, když nakonec ve všech komorách parlamentu zůstalo relativně těsně před branami. Naopak Václav Klaus prokázal svůj politický a rétorický talent a jeho ODS v koalici s výrazně menší Křesťanskou demokratickou stranou získala mohutné vítězství – ve volbách do České národní rady obdržela skoro necelých 30 %, u Sněmovny lidu Federálního shromáždění se však jednalo dokonce o skoro 34 %. Na druhém místě skončili opět komunisté se ziskem kolem 14 procent. Další menší politické subjekty, jako sociální demokraté, lidovci, Liberálně sociální unie a republikáni se pohybovaly kolem 6 – 6,5 % hlasů v jednotlivých komorách, přičemž relativně nejúspěšnější byli sociální demokraté. Některé menší sdružení se nedostali ani do všech parlamentních komor – například Občanská demokratická aliance se nakonec s odřenýma ušima propracovala jen do České národní rady, stejně jako Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko. Právě Česká národní rada se však nakonec ukázala jako klíčovým politickým orgánem. Souviselo to totiž s mohutným vítězstvím Hnutia za demokratické Slovensko vedeného Vladimírem Mečiarem na Slovensku. Toto uskupení se při jednání stalo pochopitelně hlavním partnerem pro Občanskou demokratickou stranu. Velmi rychle se přitom ukazovalo, že představy obou hlavních představitelů o dalším soužití Čechů a Slováků se od sebe diametrálně liší. Byly tak výrazně akcelerovány tendence, které nakonec vedly k rozpadu Československa. Problémy prohlubovala i skutečnost, že na Slovensku uspěla i radikální Slovenská národná strana. Naši hlavní seriáloví hrdinové asi upřednostnili podle svých dosavadních osudů buď ODS nebo komunisty, nelze ale vyloučit, že někteří nakonec svůj hlas hodili i Občanské demokratické alianci či jinému menšímu subjektu. A Mária? Ta se nejspíš jako upřímná věřící přiklonila ke Kresťanskodemokratickému hnutí, i když někteří jeho předáci se jí asi dvakrát nezamlouvali. Deník ČST, D-1992-06-05; ČST