V letech 1968-69se objevila řada pokusů vyrovnat se se společenským traumatem doby stalinismu. Vyšla řada děl s tímto tématem a některé z nich měl y velmi vysokou uměleckou úroveň. Patřil mezi ně i snímek Jiřího Menzla Skřivánci natočený na některé motivy z povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Film ztvárnil atmosféru počátku padesátých let na šrotišti kladenských oceláren, kde spolu pracovali různí „političtí provinilci“ a „bývalí lidé“ (např. pan prokurátor, který tvrdil, že obhajoba není součástí obžaloby a měl pak velké štěstí, že se nedostal před soudruha prokurátora) společně s trestankyněmi, uvězněnými za pokus o emigraci. Režisér ve Skřiváncích na niti využil dvojici herců, která se mu tolik osvědčila již v oskarovém filmu Ostře sledované vlaky – zpěváka a herce Václava Neckáře a Jitku Zelenohorskou. Sekundovali jim přitom další skvělé herecké výkony např. Rudolfa Hrušínského st., zpěvačky Nadi Urbánkové, Leoše Suchařípy či Vlastimila Brodského. Námět a zejména způsob jeho zpracování se ovšem hrubě nelíbil nastupujícímu režimu tzv. normalizace a tak se dostal na dlouhá léta do trezoru. Znovu se s ním diváci mohli setkat až po listopadu 1989 – a ukázalo se, že ani za tu dobu neztratil nic ze své působivosti.Československý filmový týdeník 1969; Krátký film