Na protest proti nastupující tzv. normalizaci se upálil student Jan Palach

Na protest proti nastupující tzv. normalizaci se upálil student Jan Palach

Již na sklonku roku 1968 bylo jasné, že představa o pokračování reforem v zemi obsazené sovětskými vojsky je pouhou fikcí. Nejsilněji si to uvědomovali mladí lidé, kteří byli hlavní hnací silou odporu proti okupaci již v srpnu 1968. Na podzim 1968 vstoupila do stávky nezanedbatelná část vysokoškoláků, ale vánoční prázdniny oslabily i tento druh odporu. S nezadržitelným sestupem společnosti do tzv. normalizace se ovšem nechtěl smířit student politické ekonomie a historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Palach (1948-1969). Snažil se prosadit nějaké výraznější studentské akce na obranu reforem, v dopise jednomu ze studentských předáků zvažoval třeba možnost obsazení budovy rozhlasu. Nakonec se však rozhodl pro individuální čin a na protest proti okupaci a vývoji společenské situaci spáchal v horní části Václavského náměstí v Praze sebevraždu sebeupálením. S následky popálenin bojoval ještě několik dní, 19. ledna jim však podlehl. Jeho zoufalý čin sice vyvolal velké vzepětí veřejnosti a jeho pohřeb 25. ledna se stal jedinou obrovskou demonstrací proti okupaci. Jeho čin inspiroval další sebevraždy několika lidí, například Jana Zajíce koncem února nebo Evžena Plocka 9. dubna v Jihlavě. Zároveň ovšem i řada přesvědčených stoupenců reforem se snažila mladé lidi od podobných činů odvrátit. Bohužel ani Palachův zoufalý krok nedokázal zvrátit vývoj společenské situace. Naopak stále více se prosazovali bezcharakterní kolaboranti, kteří díky sovětské okupaci dostali možnost udělat kariéru a nyní rychle likvidovali všechny stopy reforem z roku 1968. A společnost rychle upadla do letargie.Československý filmový týdeník 1969; Krátký film

Ve stopách doby