O okupaci Československa 21. 8. 1968 již bylo napsáno a řečeno opravdu mnohé. Pro Dvořákovi stejně jako pro další obyčejné občany byla okupace naprostým šokem. Probuzení občané jako ve snu zírali na přelety letadel, s naprostým úžasem naslouchali zprávám z rozhlasu. Někteří se nejprve domnívali, že jde o nějaký hloupý vtip. Po procitnutí z prvotního šoku se snažili lidé všemožným způsobem vyjádřit svůj odpor k okupaci. Důležitým pomocníkem jim v tom byla média, která všemi prostředky rozšiřovala do světa pravdu o okupaci. Nikdo nevěděl, jak se situace bude vyvíjet, mnozí se obávali tvrdého okupačního režimu, někteří aktivní stoupenci reforem radši přecházeli do ilegality nebo se urychleně pokoušeli emigrovat, stejně jako množství běžných lidí (například Radim). Hospodyně v obavě z dlouhodobého válečného konfliktu začaly shánět trvanlivé potraviny. Na mnoha místech republiky došlo ke střelbě vojáků do protestujících davů, okupace si vyžádala několik desítek lidských životů. Část vedoucích představitelů včetně prvního tajemníka ÚV KSČ nebo předsedy parlamentu Josefa Smrkovského byla internována a později odvezena do Moskvy, kde se k nim připojili i další politici včetně prezidenta Ludvíka Svobody. V Moskvě pak podepsali tzv. Moskevské protokoly, v nichž dalekosáhle ustoupily požadavkům Sovětského svazu a jeho spojenců z Varšavské smlouvy. Jednalo se prakticky o kapitulaci, jejíž součástí byl i souhlas s „dočasným pobytem sovětských vojsk“. Jediný z předních politiků, který odmítl Moskevské protokoly podepsat, byl předseda ÚV Národní fronty František Kriegel, jehož návrat ze SSSR pak ostatní členové československé delegace jen s velkými obtížemi vyreklamovali. Alexander Dubček a další politici se domnívali, že reformní kurs bude moci i nadále pokračovat, i když s určitými jasně danými mantinely. Jak se však jasně ukázalo, jednalo se o velký omyl.Československý filmový týdeník 1968; Krátký film