O budování dálnic jako důležitých dopravních tepen se v Československu se sice hojně mluvilo již v období první republiky, ale realizace projektů značně vázla. Navíc projektanti často naráželi na nechuť tehdejší byrokracie. Stát se opíral o velmi hustou železniční síť a na většinu projektů dálnic se díval jako na příliš nákladné investice s nejistým efektem. Prosazení myšlenky stavby dálnic v podmínkách Československa třicátých let zrovna nepomáhala ani skutečnost, že největším propagátorem budování mohutné dálniční sítě bylo nacistické Německo. Až za druhé republiky byla zahájena výstavba magistrály na trase Praha – Jihlava – Brno – Zlín – slovenské hranice. Válka však vedla k definitivnímu zastavení stavby a práce na budování magistrály byly obnoveny až na základě dekretu prezidenta Edvarda Beneše z 1. října 1945. I v tomto případě nakonec dějinné události znemožnily dokončení stavby – po únoru 1948 byly provádějící firmy znárodněny a jejich kapacity byly využity jinak. Místo budování dálnice dostala přednost výstavba těžkého průmyslu a energetických komplexů. Motorizace však přes všechny překážky pokračovala a situace československé silniční sítě se jevila jako dlouhodobě neudržitelná. Srovnání například se SRN s jeho moderními autostrádami působilo čím dál trapněji. Svět západoněmeckých dálnic přilákal tehdy i známého spisovatele Ladislava Mňačka, který o svých cestách vydal pozoruhodnou prózu Dlouhá přerušovaná bílá čára (1965). Pokud se Československo chtělo přiblížit standardům životního stylu ve vyspělých evropských zemích i v úrovni dopravy, bylo vybudování dálniční sítě naprostou nezbytností. Pro stavbu dálnice hovořily zcela jasně i ekonomické důvody. Přesto se s realizací klíčové dálnice D1 začalo až v roce 1967. Pak ovšem stavba pokračovala poměrně rychle a již 12. července 1971 byl slavnostně zprovozněn pro běžné motoristy první úsek mezi Prahou a Mirošovicemi a spojka na Benešov. V dané chvíli byl úsek dálnice vnímán jako výrazné zlepšení propojení Prahy a rekreační oblasti Posázaví. Po celé trase mezi Prahou a Brnem se však Josef se svým vozem mohl projet až za dalších více než devět let – dokončen byl k výročí VŘSR (tedy Velké říjnové socialistické revoluce) 7. listopadu 1980.Kronika našeho života 1971; Československá televize