Nikita Sergejevič Chruščov (1894-1971) patřil mezi mimořádně rozporné osobnosti sovětské politiky. Syn rolnické rodiny se stal v roce 1924 profesionálním politickým funkcionářem, zastával mj. funkci prvního tajemníka komunistické strany na Ukrajině a v roce 1939, v období po velkých stalinských čistkách se stal roku 1939 členem politbyra, tedy nejužšího stranického vedení. Byl známý především jako odborník na zemědělství a prosadil se do úzkého kruhu spolupracovníků J. V. Stalina. Po Stalinově smrti se nejprve brutálním způsobem zbavil dříve takřka všemocného šéfa tajné služby Lavrentije Beriji, kterého nechal popravit. Úspěšně dokázal vytlačit i svého velkého konkurenta Grigorije Malenkova a dokázal jeho i další své protivníky, dlouholetého ministra zahraničí Vjačeslava Molotova a člena politbyra a dřívějšího Stalinova ekonomického poradce Lazara Kaganoviče. Na rozdíl od dřívějších praktik je však nenechal popravit. V roce 1956 na XX. sjezdu KSSS pronesl svůj proslulý tajný referát, v němž kritizoval některé Stalinovy zločiny a zahájil částečný rozchod se stalinismem. Nový kurs nastolil i v oblasti zahraniční politiky, kde hlásal politiku mírové koexistence států různých společenských soustav. Na rozdíl od Stalina se osobně vypravil do nejvýznamnějších západních zemí a přispěl na konci padesátých let k celkovému uvolnění napětí. Zároveň se však ani při jednání na mezinárodním poli nedokázal ovládnout svou výbušnou povahu. Jasně se to ukázalo při jeho návštěvě na jednání OSN v USA, kdy rozhořčeně bušil botou do stolu. Počátkem šedesátých let se stal hlavním aktérem globálních konfliktů, které opět prudce zvýšily mezinárodní napětí a znovu přivedly svět až na pokraj nového světové válečného konfliktu. Jednalo se například o vybudování Berlínské zdi v srpnu 1961 a především o tzv. Druhou Karibskou krizi, při které Sovětský svaz začal rozmisťovat rakety na území Kuby. Po ultimátu ze strany USA doprovázeném námořní blokádou Kuby se Sovětský svaz musel stáhnout, což znamenalo těžkou ránu prestiži sovětského vůdce. Nedařilo se mu příliš ani ve vnitřní politice. Jeho mohutný nástup spojený se slibem, že se v krátké době podaří dohnat a předehnat nejvyspělejší ekonomiky světa v čele s USA a zároveň, že dojde k brzkému vybudování komunistické společnosti se ukázaly jako silně přehnané. V kulturní politice střídal podporu tzv. tání, tedy celkovému uvolnění s návraty k tvrdým útokům proti moderním tendencím v umění, např. proti abstraktnímu malířství. Nejvíc se ovšem zaměřil na zemědělství, kde inicioval experimenty v obřích rozměrech. Intenzivně propagoval velký rozvoj pěstování kukuřice, která měla vytvořit základ krmivové základny, zahájil mohutnou akci na rozorání celin apod. Jeho pokusy však skončily velkým krachem. To se projevilo i v Československu, kde bylo mnoho Chruščovových myšlenek realizováno. Oslabení v mezinárodněpolitické oblasti a celková Chruščovova nevypočitatelnost, která se projevovala i vášní pro nejrůznější reorganizace však vyvolala nespokojenost značné části členů politbyra ÚV KSSS. V říjnu 1964 proto Chruščova zbavili moc a obvinili ho z voluntarismu a ukvapených řešení. Na jeho místo postavili Leonida Iljiče Brežněva (viz osobnost roku), který zahájil politiku stability kádrů, která představitelům špiček aparátu mimořádně vyhovovala. Náhlou výměnu na sovětském trůně nesl údajně velmi nelibě Antonín Novotný, který měl sympatie pro Chruščova. Brežněv mu jeho postoj oplatil na počátku roku 1968, kdy ho nechal bez jakýchkoliv zábran padnout. Běžným občanům, například Dvořákovým, asi změna na postech v sovětském vedení byla dost lhostejná. Žádné výrazné změny jim aktuálně nepřinesla.Události, komentáře; 1964; Československý filmový týdeník 1964; Česká televize, Krátký film