Vstup do Evropské unie představoval pro českou politickou scénu vyvrcholení návratu České republiky do skupiny vyspělých evropských států, do níž patřilo i meziválečné Československo. Zároveň měla být účastí na evropské integraci zajištěna bezpečnost i státní suverenita státu. Oficiální přihlášku do EU podala Česká republika již v roce 1996 a jedenáct kandidátských států včetně ČR bylo oficiálně pozváno v prosinci následujícího roku v Lucemburku. Přístupová jednání začala v roce 1998 a za českou stranu se hlavním vyjednavačem stal diplomat Pavel Telička. Hlavní spory se týkaly sladění legislativy a také problematice zemědělství. České republice totiž byly určeny v mnoha odvětvích nízké kvóty povolené produkce, což vedlo i k likvidaci některých tradičních odvětví (například výroba cukru). Navíc povolená výše dotací znevýhodňovala české zemědělce ve srovnání s jejich západoevropskými kolegy. Další komplikace způsobovali sudetští Němci, kteří se snažili vstup České republiky do EU využít ke zpochybnění platnosti tzv. Benešových dekretů. Mnoho rakouských občanů si zase chtělo hrozbou blokování českého vstupu vynutit odstavení jaderné elektrárny Temelín. Předvstupní vyjednávání byla ukončena v závěru roku 2002 na zasedání Evropské rady v dánské metropoli v Kodani. Datum vstupu ČR a dalších devíti zemí včetně Slovenska bylo určeno k 1. květnu 2004. Smlouva o přistoupení byla podepsána za účasti prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly. Smlouvu pak ratifikovaly parlamenty všech dosavadních patnácti členských států a v naprosté většině nově přistupujících států proběhla referenda, v nichž se k dohodě mohli vyjádřit i občané. V České republice se referendum konalo 12. – 13. června 2003. I když se objevovaly např. na internetu četné hlasy vyzývající k odmítnutí vstupu do České republiky, výsledky byly jednoznačné – zúčastnilo se ho 55,3 % oprávněných voličů, z nichž 77,3 procenta vstup ČR do Evropské republiky podpořila. Okamžik vstupu tak nastal v plánovaném termínu 1. května 2004. Ani tímto okamžikem však občané České republiky nenabyli všechna práva občanů z tzv. „staré patnáctky“. Některé země včetně Francie, Rakouska nebo Německa si například vymínili, že svůj pracovní trh zaměstnancům z nových členských zemí otevřou až po několika letech. Podobně do tzv. schengenského prostoru, v jehož rámci se neprovádí hraniční kontroly, Česká republika přistoupila stejně jako Slovensko až v roce 2007. Události, U-2004-05-01; Bez obalu, BOB-2004-05-02; ČT