S termokamerami a nejmodernějšími technologiemi za poznáním. Unikátní cyklus z dílny BBC provázený slavným přírodovědným publicistou Davidem Attenboroughem

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Obojživelníci byli první obratlovci, kteří opustili vodní svět a osídlili souš. Do dnešní doby jich bylo popsáno kolem šesti tisíc druhů a každou chvíli je objeven další. I když je moc často nevidíme, určitě, alespoň v době páření, jsou dobře slyšet. Kdokoli uslyší tyto zvuky, hned ví, že někde v okolí jsou žáby. Existuje ale řada druhů obojživelníků, o jejichž existenci často nemáme ani tušení. Čolci a jejich blízcí příbuzní – mloci. Jsou mezi nimi i takoví, kteří v průběhu evoluce přišli o nohy. Všichni obojživelníci mají ale jedno společné – vlhkou kůži. Pokud jim vyschne, uhynou. Předcházení tomuto nebezpečí zásadním způsobem ovlivňuje jejich život. Jak přežít mimo vodu?

Jak vypadala pradávná ryba, která opustila vodu?

Před 400 miliony let byly jedinými zvířaty s oporou těla v podobě páteře ryby. Souš byla neobydlená, nebereme-li v úvahu hmyz a další bezobratlé živočichy. Potom se ale jedné skupině ryb podařilo dostat se z vody a pozvolna se přizpůsobit životu na souši.

Klikněte pro větší obrázek Představu, jak tito tvorové vypadali, si můžeme udělat na severovýchodě Austrálie, kde pravidelně vysychají řeky. Zde žije bahník australský, podivuhodná, starodávná ryba. Na rozdíl od většiny ryb je vybaven plicními vaky, kterými může dýchat vzduch. Občas připlave ke hladině a nadechne se. Vzduch se dostane do vaku vybíhajícího z horní části jícnu, kde se z něj vstřebá kyslík. Po říčním dně se pohybuje s pomocí dvou párů svalnatých násadcovitých ploutví, uložených na spodní části těla, připomínajících jednoduché končetiny. A právě ploutve podobné končetinám použil někdy před 360 miliony let jeden z jeho vzdálených předků, aby se vydal na suchou zem. Z té doby totiž pocházejí fosilní pozůstatky podobný ryb.

Jazyk jako zbraň

Je zřejmé, že důvod, proč se pradávné ryby vydaly z vody na souš, vězí v potravě. Když první obojživelníci osidlovali souš, ta už byla plná hmyzu. A u obojživelníků se vyvinula speciální zbraň na jeho chytání – jazyk. Mloci ještě nejsou vybaveni takovou fyzickou zdatností, aby se dokázali na svou kořist bleskově vrhnout. Loví proto rozvážně a pomalu. Jednoduchý stah svalů obklopujících jazyk je vše, co mlok potřebuje, aby ho prudce vystřelil kupředu. Délka jazyka některých mloků se rovná třem čtvrtinám délky jejich těla.

Průkopník se zřejmě podobal podivnému tvoru, který obývá vodní toky v Japonsku. Je to velemlok japonský, společně se svým čínským bratrancem největší obojživelník na světě, který dorůstá délky přes jeden metr. Přestože téměř nikdy neopouští vodu, i on je vybaven plícemi a dýchá vzduch. Samci sídlí v přírodních nebo umělých úkrytech na břehu potoků a řek, které brání před ostatními samci. Vajíčka obojživelníků, podobně jako rybí, nemají žádnou pevnou schránku, která by je chránila. Mláďata se v nich mohou vyvinout pouze ve vodním prostředí. Jejich rodiče jim proto musí, bez ohledu na to, kde sami žijí, takové podmínky zajistit.

Klikněte pro větší obrázek Čolek horský žije asi půl roku na souši, kde se živí převážně slimáky a dešťovkami. Zimu přežívá pod sněhem, uložený k zimnímu spánku, a na jaře ale přichází touha pářit se. Když je samice je plná vajíček, jde do vody na námluvy. Sameček dobře ví, jak se předvést, aby zaujal: pestře se zbarví a začne do vody vylučovat feromon, který působí jako sexuální atraktant. Samička cítí pach feromonu nozdrami a vnímá jeho chuť ústy. Jako u většiny ryb probíhá i u obojživelníků páření s minimálním nebo žádným fyzickým kontaktem mezi oběma partnery: samec ze svého široce rozevřeného pohlavního orgánu vypustí malý bílý váček se spermiemi, samička přímo přes něj připluje a nasaje ho do kloaky. Dva až tři dny poté začíná klást vajíčka, každé ukládá na jiné místo. Tento proces musí proběhnout ve vodě, čímž se čolci stále udržují spojení se svými rybími předky.

Ve východní části Severní Ameriky žijí axolotli mramorovaní, dlouzí jen několik centimetrů, kteří učinili další krok od života ve vodě, a souš už se pro ně stala skutečným domovem. Kdyby je někdo strčil pod hladinu, mohli by se dokonce utopit. Zimu axolotli tráví zahrabaní v listí, kde získávají kyslík ze vzduchu přímo přes kůži. Jarní páření je podobné způsobu, který používají čolci, ale s tím rozdílem, že vajíčka samičky snáší na zem a lehají si vedle nich, aby je chránily. Země je dostatečně vlhká, takže vajíčka nevysychají a zárodky se mohou rychle vyvíjet. Matka vajíčka opouští jen tehdy, když přijde dlouhý déšť. Vajíčka potřebují vodu, kdežto samička by se v ní mohla utopit. Zárodky se uvnitř obalů vyvíjejí ve tvory diametrálně odlišné od svých rodičů – v pulce. Pulci plavou volně ve vodě, vybaveni nitkovitými žábrami, které jim umožňují vstřebávat z vody kyslík. Kromě žáber ale mají i přední a později i zadní končetiny. Jak plyne čas, žábry se stále zmenšují, až se po určité době malí axolotlové stanou zmenšenými kopiemi svých rodičů. Pak jsou připraveni navždy opustit vodní říši a začít žít na suché zemi.

Mlokům druhu Plethodon glutinosus neboli mločík stříbrný se podařilo dokonce přerušit i další spojení s minulostí. Jakkoliv jejich předkové opustili vodu kvůli potravě, samičky tohoto druhu bez ní dokáží vydržet i přes půl roku. V jednom starém severoamerickém zlatém dole byla objevena kolonie, kde se zde na začátku léta shromažďují, aby pak putovali několik set metrů dlouhou šachtou na přesně stejné místo, kde sídlili rok předtím. Samičky vůbec nic nežerou a zůstávají na místě 6 až 7 měsíců, během nichž nežerou a tráví tukové zásoby, které vytvořily v ocase.

Žádné bezbranné žížalky

Klikněte pro větší obrázek Potřeba uchovat kůži vlhkou mloky nutí, aby se pokud možno vyhýbali slunci. Potravu si proto nejraději hledají ve spadaném listí. Aby se v něm lépe pohybovali, mají štíhlé tělo. Někteří je mají velmi štíhlé. Končetiny méně překáží, když jsou krátké. A Jedna velká skupina obojživelníků přišla v evoluci o nohy úplně – červoři. Vyskytují se téměř ve všech deštných pralesech, ale spatří ale jen málokdo, protože tráví skoro celý život pod zemí.

Na první pohled vypadají cecílie kroužkované jako obrovité žížaly. Kdybyste tohoto tvora ale chytili do ruky, okamžitě byste poznali, že je vybaven silnou, pevnou páteří. Když samička přivede na svět mladé, zůstává s nimi dál ve své komůrce, aby je chránila. Oči červorů jsou jen zakrnělé, pokryté kůží a prakticky nefunkční. Mláďata se živí sekretem žlázy na konci matčina ocasu a okusováním matčiny pokožky. Jejich neustálý hlad zřejmě představuje hlavní faktor, který drží tuto malou, slepou rodinu pohromadě. Za jediný týden se hmotnost malých červorů zdesetinásobí. Červoři jsou možná slepí, dlouzí a bez nohou, bezbranné žížalky to ale rozhodně nejsou.

Žáby a komunikace

Nejpočetnější a nejúspěšnější skupině obojživelníků končetiny zůstaly a vyvinuly se k té nejvyšší dokonalosti. Někteří se stali chodci, jiní šplhavci, další skokany, někteří dokonce letci, kteří používají blány mezi prsty na všech končetinách jako padáky. Většina žab má hodně vlhkou kůži, jen některé druhy jako ropuchy mají kůži podstatně suší. Nicméně oba typy patří do jedné skupiny bezocasých obojživelníků. Dnes je na světě popsáno asi 5 a půl tisíce různých druhů žab.

Brzy poté, co předci žab vylezli z vody, objevili nový způsob komunikace. Plíce obojživelníků jsou relativně slabé, žáby proto zesilují vydávané zvuky tvářemi nebo hrdelními vaky, rezonančními měchýři, které fungují jako zesilovače.

Volání jihoafrické rákosničky žlutozelené je slyšet až na 2 kilometry daleko. V poměru k velikosti těla jde o nejhlasitější ze všech žab. Zvuku využívají i pří páření; na samičku nedělá dojem jen intenzita samečkova volání, ale také jeho frekvenci. Vydávání zvuků je velmi namáhavé a vyžaduje od samečka ohromné zvýšení výdeje energie, až na dvacetinásobek. Hledáním nejhlasitějšího a nejfrekventovanějšího zvuku si tak samička vybírá nejsilnějšího a nejzdatnějšího samečka, aby se stal otcem jejích potomků.

Klikněte pro větší obrázek Zvuk proudící vody může volání žab někdy přehlušit. Existuje však druh, který si s tímto problémem dokázal poradit. Vzácná, nádherná nosatka panamská, která si pomáhá gesty. Například při ochraně teritoria: sameček si zabere podél potoka místo a potom čekají, až se objeví samička. Vzhledem k tomu, že dobrých míst tu není mnoho, musejí být schopni je ubránit před vetřelci. Když se objeví, majitel teritoria dává najevo nárok na své vlastnictví máváním přední končetinou.

Nosatka panamská má v kůži silný jed, proto si může bez problémů dovolit křiklavé výstražné zbarvení. Většina žab se ale musí chránit maskováním. Například záda jihoamerické listovnice červenooké vypadají přesně jako listy, na kterých sedává. Také její vajíčka vypadají nenápadně, jako malé kuličky v průhledném rosolu. Vždy jsou nakladena nad vodou. Zárodky se vyvíjejí velice rychle a za necelý týden je už v nich možné rozeznat pulce, téměř připravené k vylíhnutí. Rosolovitý obal vajíčka potom zkapalní a pulci jednoduše spadnou do vody.

Vakorosničky zase kladou vajíčka na provlhlé půdě mezi spadaným listím v lesích mírného pásna jihovýchodní Austrálie. Pulci, kteří se vylíhnou, budou také potřebovat rodičovskou péči, a jejich otec by měl být nablízku. Sameček má na břiše v kůži nad stehny dvě kapsy, na každé straně jednu. Jakmile se začne tuhý obal vajíček rozpouštět a pulci se dostanou ven, ihned se snaží se do kapes dostat. Musejí mezi sebou bojovat, protože je jich víc, než se do kapes vejde. Během šesti týdnů, kdy se o ně samec bude starat, budou mláďata v kapsách pokračovat ve vývoji a promění se v opravdové žáby.

Podzemní úkryt před parnem

Klikněte pro větší obrázek Ve vyprahlé krajině jižní Afriky prší jen dvakrát do roka, pokaždé jen krátce. Na tento okamžik čekaly celé měsíce v úkrytu pod zemí otylky krátkohlavé, příhodně též nazývané „dešťové žáby“. Po tak dlouhém hladovění loví vše, co se jim připlete do cesty. A přichází také doba páření. Ze žláz na spodku těla samci vylučují lepkavou tekutinu, s jejíž pomocí se přilepí na záda partnerce, která se – spolu s ním – začne opět zahrabávat do země. Tam má vyhloubenu jednu malou komůrku pro sebe a pod ní druhou, kterou vyplnila pěnou, v níž se potom budou vyvíjet pulci. Samička zůstává pod zemí, ukrytá před smrtelně nebezpečným vedrem několik dalších týdnů. A s dalším deštěm už ji ven následuje i její potomstvo.

Klikněte pro větší obrázek V Austrálii jsou deště ještě vzácnější. V poušti ve vnitrozemí někdy neprší celé roky. Přesto i zde najdeme obojživelníky – malé ropuchy, které přečkaly několik let pod zemí ve stavu připomínajícím zimní spánek. Po dešti se najednou objeví množství paropuch Sudelových. Musejí se pokud možno nasytit a spářit dřív, než vysvitne slunce. Teplota brzy stoupne na 50 °C, voda se začne okamžitě vypařovat a paropuchy se budou muset opět schovat pod zem. Žába, která dokáže žít v tak vyprahlém prostředí, jako je tato poušť, je jasným důkazem všestrannosti obojživelníků.

Originální názevLife in cold blood
Stopáž49 minut
Rok výroby 2008
 ST 4:3