Pouť za historií a přítomností obdivuhodného „města světel“. Dokument BBC

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

První díl dokumentárního filmu, v němž jeho autoři hledají odpověď na otázku, čím nás tak Paříž přitahuje, ji objevuje jako město romantiky a dobrodružství, město útulných kavárniček a rušných bulvárů, město s nezaměnitelným stylem, se skvostnými stavbami, vyhlášenými restauranty a proslulými galeriemi. Má specifický, nezaměnitelný šarm – ale pod často pohlednicovou Paříží odedávna dřímá něco zvláštního a jedinečného: duch bouřliváctví, energie a nevyčerpatelné tvůrčí síly.

Klikněte pro větší obrázek Po Velké francouzské revoluci roku 1789, po bouřích snad nejslavnější revoluce v dějinách, se zrodila Paříž, jakou známe dnes. Když mluvíme o revoluci, nemyslíme tím jen 14. červenec 1789, ba ani ten rok. Revoluční kvas zahrnoval mnohem delší období 25 let, od dobytí Bastily až po vzestup a pád jednoho z nejslavnějších panovníků světových dějin, císaře Napoleona Bonaparta. Dnes 14. Červenec je velký den v pařížském kalendáři. Všechny přehlídky mají jen máloco společného s lidovým povstáním v roce 1789, vypovídají spíše o představách, jaké měl Napoleon o Francii a zejména o Paříži. Napoleon snil o tom, že z Francie vytvoří vojenskou velmoc, s Paříží jako srdcem své říše.

Jídlo

Bez Napoleona by se Paříž sotva stala prvním vskutku moderním městem na světě. Pokud člověk chtěl za vlády Napoleona získat představu, jak bude Paříž vypadat začátkem 19. století, stačilo vydat se do Palais Royal. Sem se chodila bavit nová aristokracie císařství, la bourgeoisie, tady nakupovala, hodovala a bavila se. Paříž dala světu restaurace. První restaurace byly otevřeny těsně před revolucí. Lidé se však do nich nechodili přejídat. Slovo „se restaurer“ znamená „obnovit síly“.

Klikněte pro větší obrázek Grand Vefour, Michelinská reataurace oceněná 3 hvězdami, byla založena v roce 1760. Když přišla revoluce, pár kuchařů uteklo do ciziny spolu s aristokracií. Většina ale zůstala ve Francii, pár jich bohužel skončilo pod gilotinou. Další otevřeli nové restaurace, aby obnovovali lidem sílu jídlem. Část výzdoby je stará přes 200 let a oslavuje radosti pařížské gastronomie. Pravidelnými hosty byly slavné osobnosti našich dějin, v čele se samotným Napoleonem Bonapartem.

Od začátku 19. století stále více Pařížanů chodilo na dobré jídlo do restaurace. Tento zvyk přetrvává dodnes. Francouzi milují svou kuchyni, mají proto spoustu výrazů pro místa, kde jedí a pijí. Třeba slovo „bistro“. Když 30. března 1814 obsadili ruští kozáci Place du Tertre na Montmartru, přiběhli sem a chtěli kořalku. Pít ale nesměli, a tak volali „bystro, bystro“, rusky „rychle“. Nechtěli, aby je načapali důstojníci, jak pijí. Tak tedy vznikl výraz „bistro“. Jídlo bylo klíčem Napoleonova plánu, jak zabránit obnovení monarchie. Věděl, že cesta k lidskému srdci prochází žaludkem. Jednou řekl, že Pařížané si nejvíc cení vody, vína a jídla, a tržiště v Les Halles nazval lidovým Louvrem. K největším radostem Pařížanů patří dodnes nakupování na tržištích. V Paříži je jich hodně a opravdu stojí za návštěvu.

Obchody

Klikněte pro větší obrázek Už dlouho před rokem 1815, kdy ztratil moc, určil Napoleon, kdo bude hlavním vítězem revoluce: střední třída. Pomohl jí k novému bohatství tím, že založil pařížskou burzu, chrám velkého finančnictví. Nový typ kapitalisty toužil chodit nakupovat někam stranou špinavých ulic, kde na něj nebude pršet a kde ho nebudou ohrožovat drožky a kočáry. Řešením byla „galerie“ neboli nákupní pasáž, výspa elegance a klidu, moderní a bezpečné nákupní středisko. La Galerie Vivienne byla postavena v roce 1823 a záhy v Paříži vyrostlo 150 nákupních pasáží. Všechny se pyšnily technickými vymoženostmi: skleněnou střechou, železnou konstrukcí, plynovým osvětlením. Obchodní pasáže uspokojovaly tužby buržoazní smetánky. Nechyběly v nich restaurace, obchody s oděvy, knihkupectví a vinotéky.

Satira

Život běžných Pařížanů se od základu měnil. Spolu s tím, jak rostla gramotnost obyvatel, četlo se stále více knih a novin. Po Napoleonovi byla obnovena monarchie, ale noví králové se stávali terčem kritiky. Tisk měl políčeno zejména na krále Ludvíka Filipa. Nejostřejší pero proti králi však nepatřilo novináři, ale jednomu kreslíři a umělci. Jmenoval se Honoré Daumier. Jeho karikatury byly kruté, ale vtipné a plné politických narážek. Odolaly zubu času a dodnes je můžete najít v antikvariátech, i když vás mohou přijít až na tisíc euro. Kniha karikatur z období mezi lety 1830 až 1835 s ilustracemi Daumiéra a dalších umělců byla to kniha natolik politicky ostrá, že ji v roce 1835 zakázali. Král Ludvík Filip se rozhodl učinit podobným publikacím přítrž a Daumiér musel do vězení.

Klikněte pro větší obrázek Po těchto problémech začal Daumiér pracovat pro jiné noviny, už ne tak politické, což se ukázalo jako nebezpečné, jako spíš zábavně satirické, ve kterých zobrazoval buďto buržousty nebo dělníky, nebo taky advokáty a lékaře, nikoho nešetřil, vždy velmi výstižně. Jsou to vtipné karikatury. Těžko přeložitelný politický humor. Lidé se bavili. Jsou nesmírně lidské a nadčasové.

Nová Paříž

Město, které Daumiér zachycoval v kresbách, se rychle rozrůstalo. Na začátku století v něm žilo půl milionu lidí, v polovině století už jich byl milion a Paříž nápor nezvládala. Město bylo přelidněné. Většina lidí žila v tmavých, vlhkých uličkách, kde bujely nemoci. To se však mělo záhy změnit. Úzká ulice za katedrálou Notre Dame, pro starou Paříž tak typická, si zachovala svůj středověký ráz. To však o většině dnešní Paříže neplatí. Dnes je to malebná ulička, ale kolem roku 1850 v ní lidé, jak se tehdy říkalo, žili jako plazi v bažinách. Řešení bylo nasnadě: zbourat chudinské čtvrti. Za vší změnou stáli dva muži: císař Napoleon III. a baron Haussmann.

Klikněte pro větší obrázek Oba společně vtiskli Paříži dnešní podobu. Po další revoluci skončili králové nadobro na smetišti dějin a vlády se ujal Bonapartův synovec Napoleon III. Stejně jako jeho strýc měl i on s Paříží smělé plány. Jejich realizací byl pověřen muž jménem Haussman, prefekt Seiny. Chtěl přeměnit Paříž v město bezpečné, čisté a průchodné. Největší překážkou byly špinavé nuzné uličky. „Vyřízněte tu bradavici z mé tváře“, jak se prý vyjádřil. Není divu, že jeho nepřátelé ho brzo nazvali umělcem demolice, ale jeho odkaz žije dodnes. Zdá se, že široké pařížské bulváry si umějí poradit se sebevětším náporem aut a proměňují město v moderní metropoli. Bulvár vedle bulváru vytváří jednolitou, byť lehce monotónní architekturu.

Hvězdicové náměstí Place Charles de Gaulle – Étoile s Vítězným obloukem uprostřed bylo vrcholným stavebním počinem nové Paříže. Haussmann přidal k pěti existujícím bulvárům ještě dalších sedm. Dnes se kruhový objezd kolem Vítězného oblouku řadí k nejrušnějším a nejděsivějším na světě. Les grands boulevards byly záhy lemovány „les grands magasins“. V 60. letech 19. století vyrostly obchodní domy, například La Gallerie Lafayette a Le Printemps. Všechno bylo k mání za dostupnou cenu. Nové obchodní domy rychle předstihly pasáže jako chrámy nákupu, kde se dalo nakupovat až do úmoru. Odsud je jasně vidět, že Haussmann byl architektem moderní Paříže. V záchvatu stavební horečky nevídaném od dob starověkého Říma vyrostlo panorama města. Haussmann otevřel široké průhledy, aby dal vyniknout stavbám a památkám. I přes řadu kritiků vtiskl Paříži onen jedinečný ráz, který si uchovala dodnes.

Město jako organizmus

Klikněte pro větší obrázek Haussmann chápal moderní město jako organizmus a bulváry jako jeho tepny. Změnil způsob práce i trávení volného času všech Pařížanů. Paříž nejlíp poznáte a vychutnáte, když budete bloumat jejími uličkami. Byla to jedna z oblíbených kratochvílí 19. století – tzv. „flanneur“. Volně přeloženo je to švihácký elegán na procházce městskými ulicemi, kdysi výhrada lvů salónů, bohémů a pozérů, ale díky širokým chodníkům Haussmannových bulvárů se tato kratochvíle rychle rozšířila a být „flanneurem“ se stalo jednou z pařížských tradicí.

V Paříži byly vybudovány rozlehlé veřejné parky. Napoleon III. je nazval plícemi Paříže. Nařídil, aby měla Paříž více zeleně, a vyrovnala se tak Londýnu. Zahrady Tuileries vedle Louvru prošly rozsáhlou úpravou. Napoleon III. dal lidem také Boulogneský lesík na západě, kde nechal vyhloubit dvě jezera. Ale jedno z nejlépe střežených tajemství města se ukrývá v dělnickém 19. „arrondissement“ – neboli okrsku. Park des Buttes-Chaumont je kouzelný, pohádkový park v severovýchodní části Paříže, v kterém se snoubí malebnost s praktičností. Park je známý jako lidové Tuilleries. Tady můžete bloumat takřka nedotčenou přírodou, což je v Paříži vzácné.

Klikněte pro větší obrázek Inženýr Eugene Belgrand začal v roce 1850 stavět nový kanalizační systém ve snaze vymýtit epidemii cholery, která sužovala Paříž. Díky němu jsou dnes podzemní chodby dlouhé přes 2 tisíce kilometrů. Najdete tady všechno možné i nemožné. Před lety tu našli krokodýla, mrtvé kočky, hady, všechno možné. Podle objemu vody můžete posoudit, jestli se lidi sprchovali nebo koupali nebo něco jiného.

Dámy noci

Paříž je taky známá „dámami noci“. V Boulogneském lesíku se prý scházejí hlavně transvestiti a Brazilci. V druhé polovině 19. století proslula Paříž svými exotickými striptýzovými revue. Lechtivé povyražení bylo velmi výnosné. V odvětví pracovalo na 30 tisíc žen. Francouzština zná nepřeberné množství výrazů pro prostitutku, řada jich pochází právě z této doby. Když přijde řeč na sex, jídlo a víno, je francouzština nesmírně bohatý jazyk. Lapereuse je elegantní a drahá restaurace, ideální pro romantickou večeři ve dvou i více lidech. Restaurace ale proslula zejména malými budoáry, soukromými salonky, ve kterých se v 19. století, ba už i dřív, mohli politici, aristokrati a boháči setkávat s kurtizánami v soukromí. Je to dokonalá ilustrace slavné francouzké libertinage, volnomyšlenkářství, které se začalo šířit v 18. století, neboli umění lásky a flirtu a svádění a milování bez zábran a tabu.

Klikněte pro větší obrázek Jednou z nejskandálnějších kurtizán byla Angličanka, Emma Crouchová z Plymouthu. Její milenci, mezi které patřili princové a vévodové, ba i císař, jak tvrdila, ji znali pod přezdívkou Cora Pearl. Ona sama všechno barvitě vylíčila ve svých pamětech. Ráda se svým milencům nabízela jako moučník. Na konci hostiny, před vévody a princi, mezi zákusky a ovocem. Ano, vskutku mistrné spojení „haute cuisine“ s „haute prostitution“. Je to sice roztomilé a docela zábavné, ale na druhou stranu je třeba přiznat, že všechny ty pařížské kurtizány a „petites femmes“ kazily pověst Francouzek. Ve světě jsou považovány za nesmírně svůdné a velmi krásné a šarmantní, což není vždycky pravda.

Umění

Pařížské kurtizány inspirovaly řadu umělců. Kousek dál podél levého břehu Seiny stojí přestavěné vlakové nádraží, dnes Musée d‘Orsey, které se pyšní nejlepší sbírkou francouzských mistrů 19. století. K nejerotičtějším dílům patří skulptura kurtizány Apollonie Sabatier. Jenže svět nebyl na tak realistické ztvárnění připravený, jak zjistil i Manet, když jeho „Snídaně v trávě“ pobouřila Paříž v roce 1863. Byl to tehdy další šokující obraz. Lidi byli naprosto znechucení. Odpuzovalo je zejména to, že na obraze byla nahá žena s oblečeným mužem. Lidé se zprvu domnívali, že jde o prostitutku. V 19. století společnost přijímala jen akty bohyní nebo jiných mytologických postav, ale namalovat akt obyčejné smrtelnice bylo opravdu šokující. Manet podnítil doslova revoluci v umění. Byl předvojem nové generace malířů známých jako impresionisté. Mezi ně patřil Claude Monet, Edgar Degas a Pierre-August Renoir.

Klikněte pro větší obrázek Impresionisté chtěli oslavit novou Paříž, jak rostla a měnila se přímo před jejich očima. Pozoruhodnou novou dobu ztělesňoval parní stroj. Železnice změnila způsob života, práce i zábavy Pařížanů. Prvním železničním nádražím Paříže bylo Gare St. Lazare. Monet zde rád maloval, nadšený tancem světla mezi párou. Nádraží se staly dobovými katedrálami, symbolem svobody a pokroku. Lidé mohli najednou vycestovat ven z města za novými kratochvílemi. Velkou módou se staly pikniky na břehu řeky známé jako „guinguettes“, kde si člověk mohl zaplavat, zatančit, předvádět se a flirtovat. Tato tradice přežívá dodnes, každoročně v srpnu takzvanou pařížskou pláží, kdy se říční břehy posypou pískem a změní v pláže. V roce 1869 zachytil Monet tuto atmosféru krásným impresionistickým obrazem „Koupání v La Grenouilliére“.

S impresionisty jako předvojem se Paříž rychle stávala celosvětovou metropolí umění. Asi největším géniem 19. století byl Auguste Rodin. Z jeho díla přímo sálá živost. Je to mistrné zobrazení dramatu a efektu. Myslitel, socha dokazující Rodinův neuvěřitelný smysl pro řeč těla, od hlavy až po konečky prstů na nohou, každý centimetr napjatý soustředěním. Myslitel měl být součástí ambiciózního díla, Brány pekla. Zůstalo nedokončeno, když Rodin v roce 1917 zemřel.

Komunardi

Klikněte pro větší obrázek Bylo to století novátorské na všech frontách: v sochařství, malířství i ve fotografii. Nové bulváry, obchodní domy i kanalizace. Modernizaci Paříže řídil Napoleon III., ale v některých ohledech zůstal věrný minulosti. Napoleon III. zavlekl Francii do nejbouřlivější doby od revoluce. Začalo to tím, že v roce 1870 vyhlásil válku Prusku. Byla to velká chyba. Francouzská armáda byla po zásluze rozprášena. Napoleon opustil zemi a Paříž dobyli Prusové. Když z ní odešli, v hlavním městě zavládlo politické vakuum, protože francouzská vláda uprchla do Versailles, 24 kilometrů za Paříží.

Poté, v březnu 1871 se místní lidé střetli s vládními jednotkami v Montmartru. Zastřelili tam dva generály, což vládu přimělo stáhnout armádu do Versailles. V Paříži se vlády chopilo lidové levicové hnutí zvané Komuna, ale její pokus o demokracii vydržel jen deset týdnů. Komunardi byli směsí socialistů, anarchistů a obyčejných mužů a žen. Mezi nimi vynikala Louise Michelová, učitelka, která slavně bojovala na barikádách. Komunardi podpálili Paříž a v požáru lehla popelem řada významných budov. Odpověď vlády ve Versailles byla krutá.

Klikněte pro větší obrázek Komunardi, zahnáni vládními silami na hřbitov v severo-východní Paříži, se mezi náhrobky naposledy vzepřeli přesile. Hřbitov do té doby patřil mezi největší chlouby éry Napoleona III., byla to taková mini-Paříž pro zesnulé, ale teď se stal dějištěm jatek. Nejtěžší boje se odehrály mezi hroby slavných a ctihodných. Vojáci dostali rozkaz zabíjet bez slitování. Ale nejhorší teprve mělo přijít. 28. května 1871 bylo u východní zdi hřbitova Per la Chaise zastřeleno 147 povstaleckých komunardů. Policie a armáda odhadují, že na konci Druhého císařství bylo vyhlazeno na 30 tisíc lidí.

Po rozprášení Komuny vláda usoudila, že Paříž by se měla kát, a tak postavili baziliku Sacré Coeur postavenou v Montmartru na odčinění hříchů komunardů. Turisty sem přitahuje její romantická aura a panoramatický výhled na město. Mnozí Pařížané ji přímo nenáviděli, viděli v ní symbol útlaku, ačkoliv je skutečně krásná. Její architektura a zářivě bílé kamenné zdivo byly v příkrém kontrastu s ostatní Paříží. Všechno na ní bylo špatně. V roce 2004 zaznamenala Komuna malé vítězství: náměstí ve stínu baziliky bylo pojmenováno po Louise Michelové, hrdince mezi komunardy. O Louise Michelové se také zpívá v jedné z mnoha dodnes oblíbených písní inspirovaných povstáním Komuny.

Eiffelova věž

Klikněte pro větší obrázek Dlouho předtím, než Sacré Coeur dostavěli, konkurovala bazilice jiná památka s pověstí nejnenáviděnější stavby Paříže. Když byla Eiffelova věž navržena, okamžitě ji lidé napadli jako vskutku tragickou pouliční lampu a kostru zvonice. Skupina význačných spisovatelů a intelektuálů sepsala petici, v které brojila proti jejímu postavení. Zaplať pánbůh brojili marně. Dnes je to nejslavnější monument na světě, který už navštívilo na 200 milionů lidí. Eiffelovu věž postavili pro Světovou výstavu v roce 1889, což bylo sté výročí francouzské revoluce. Tehdy to byla nejvyšší stavba na světě. Věž vysoká 300 metrů byla pojmenována po svém staviteli, Gustavu Eiffelovi.

Postavili ji za pouhé dva roky. Věž je obrovský mechanismus. Je mnohem lehčí, než se zdá. Něco jako krajka. Pro snazší představu, kdybyste věž roztavila až k základně, zbyla by na zemi jen nevysoká vrstva kovu. Každých sedm let dostává věž nový nátěr. Spotřebuje se 60 tun barvy a 25 lidí ji natírá celý rok. Věž měli po dvaceti letech zbourat, ale ušetřili ji, když se z ní stal rozhlasový stožár. Eiffelovka se stala největším symbolem Paříže, což není tak špatné na stavbu, která neměla trvale stát. V roce 1889 tato věž povýšila Paříž na nové město nové éry.

Originální názevParis
Stopáž59 minut
Rok výroby 2008
 ST 4:3
ŽánrDokument