Verše pro dvě ruce

Eliška Vyorálková ztratila sluch pár měsíců po narození. Stala se tedy neslyšící dříve, než si mohla do podvědomí vložit zvuky světa, i dříve než se u ní spontánně rozvinulo centrum řeči v mozku. Komunikačním prostředkem pro takto postižené lidi se ve většině případů stává pouze znakový jazyk. Paní Vyorálková je obdivuhodnou výjimkou. Díky úžasné píli a psychické odolnosti (při kontaktu se slyšícími) si osvojila český jazyk natolik, že je schopna psát poezii. Její básně udivují citlivou prací s českým jazykem. Studenti Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících JAMU Brno se před nedávnem rozhodli pod vedením svých pedagogů ztvárnit některé básně Elišky Vyorálkové ve znakovém jazyce. Vznikl tak dokument zachycující nejen proces zrodu znakové interpretace těchto básní, ale také přibližující tvůrčí proces autorky. V jedné linii můžeme sledovat pracovní atmosféru, ve které studentky JAMU, jejich pedagogové a samotná autorka hledají optimální vyjádření 10 básní ve znakovém jazyce. Ve druhé linii autorka vypráví o svém životě, o své cestě k poezii, o problémech, které jí její postižení a odhodlání se s ním poprat v životě přináší, o zdrojích své inspirace i životních hodnotách. Ve třetí linii pak dokument nabízí divákovi scénicky zajímavě zpracovaný a velmi působivý přednes zmíněných básní ve znakovém jazyce. Dokument není pouhou ukázkou bohatosti znakového jazyka nebo životním příběhem jedné zajímavé ženy, která umí vzdorovat svému osudu, který k ní nebyl moc přívětivý. Je rovněž nenásilným a o to více odhalujícím pohledem do světa neslyšících. Do světa jejich kultury, vnímání umění, vnímání světa, jejich senzitivity, touhy po krásnu.